„svolného osud vede, vzpurného vleče“, slýchával jsem už zdávna od „starých“, a od té doby mi tato maxima jaksi samozřejmě zůstala pod kůží, ač jsem spíše býval vzpurník než svolný, namítal jsem vždy, když jsem připadl na nespravedlnost, když se cokoli příčilo mému „vidění věci“, uvědomuju si, že zejména v dětství jsem tím nesmírně trpěl, a nemohl jsem ve své dětské ještě neschopnosti jednat jinak, než (vzpurně) trpět, vzpomínám si třeba na jednu příhodu, z níž mě ještě dnes mrazí, bylo to v Ostravě – Mariánských Horách, ve školní jídelně někde poblíž chrámu Nanebevzetí Panny Marie, přišli jsme po dopoledním vyučování do velké školní jídelny a seřadili se do fronty u širokého okýnka, byl jsem asi tak pátý nebo desátý na řadě, tu ke m

publikováno: 2. 10. 2016