Dnešní doba velice přeje dějepisu. Předpokládá se, že znalost minulosti nás vyzbrojuje a zabezpečuje proti opakování omylů. Bohužel se znovu ukazuje, že ani detailní znalost minulých chyb k žádné nápravě nevede. Téměř s jistotou lze předpokládat, že stejné chyby, jako dělaly minulé generace, budou opakovat i ty po nich, nás nevyjímaje. A někdy je skutečně zarážející, do jakých detailů opakování jde – zdá se, jako by to bylo přes kopírák – stejné reakce, ty samé výroky, shodné argumenty. A bohužel i stejné následky. I z této perspektivy je velice poučné si otevřít knihu Brigitte Hammanové Hitlerova Vídeň. Historička ukazuje souvislosti mezi osobu mladíka Adolfa Hitlera a prostředím, které ho zformovalo.

Z dnešního pohledu je poučné si všimnout, jakými pseudoproblémy se nechala děsit rakouská německá veřejnost. Tak v Linci Hitlerova dětství a mládí platili za hlavní problém Češi, ohrožující severní část Rakouska:

…bujel “boj proti slavizaci”, tedy proti Čechům, v takřka jednotně německém Linci mnohem více než antisemitismus proti německy mluvícím Židům. “Český problém” byl ve dvou desetiletích před 1. světovou válkou hlavním tématem jak v linecké obecní radě, tak v lineckém tisku a na školách…Roku 1929 v Mnichově (Hitler) prohlásil: “Mládí jsem prožil ve vypjatém boji o německý jazyk, kulturu a smýšlení, o jakém neměla velká masa německého národa v mírových dobách ani ponětí. Už když mi bylo třináct let, začal se nás tento boj bezprostředně dotýkat a musel být vybojován v každé středoškolské třídě”. Přitom je nutno podotknout, že na linecké reálce ve skutečnosti žádný národnostní problém neexistoval: Ze 359 žáků ročníku 1902/03 uvádělo 357 jako svou mateřštinu němčinu, pouze dva češtinu. Jedním z těch 356 německojazyčných spolužáků Adolfa Hitlera byl budoucí filosof Ludwig Wittgenstein.

Když bylo Hitlerovi čtrnáct let, propukl v Linci spor o jazyk. Poté, co biskup povolil české kázání v jednom lineckém kostele, vyzvala jej obecní rada jednohlasně k “zastavení českých bohoslužeb, jichž lze zneužít k českým demonstracím”…Biskup se brání odkazem na tradici: již před sedmdesáti lety totiž arcivévoda Maxmilian d’Este…povolil česká kázání pro své stavební dělníky. Habsburgové a církev opět vystupují proti německým nacionalistům jako obránci Čechů.

Roku 1881 svedli v Rusku vraždu cara Alexandra II. na židovské revolucionáře, vzápětí vypukly pogromy, vedoucí k nevídaným masakrům. Od té doby čelí c. a k. monarchie a nakonec i celá Evropa uprchlickým vlnám pronásledovaných Židů z Ruska. V monarchii si mohli být Židé jisti právní ochranou státních úřadů, kromě toho císař byl považován za garanta, vždyť opakovaně při různých příležitostech prohlásil, že jeho otcovskému srdci jsou stejně blízcí všichni poddaní jeho velké říše bez rozdílu národnosti a vyznání. Z těchto důvodů se Rakousko stalo zvláště vyhledávaným cílem uprchlíků krutě pronásledovaných ve své původní vlasti. Není divu, že zhruba od přelomu století se antisemitismus stal na rakouském politickém trhu velmi žádaným zbožím.

Se zavedením všeobecného a rovného volebního práva pro muže v roce 1907 logicky dochází k dalšímu stupňování vulgarizace a radikalizace politického života. Také tato událost vedla k nebývalému vzestupu pangermánských antisemitských sil a jejich politických stran. Rasové teorie, inspirované darwinismem se stávají nedílnou součástí jejich protiklerikální a protihabsburské politiky. Hitler, který se shodou okolností právě v této době přestěhoval do Vídně, měl možnost z bezprostřední blízkosti sledovat a studovat práci, názory a projevy propagátorů těchto názorů. Jako politik v Německu po 1. světové válce pak projevuje mizivou kreativitu. Nešlo jen o inspiraci, z předválečné Vídně si přivezl hotové myšlenky a často jen doslovně opakuje projevy nebo cituje z brožur tehdejších hvězd veřejného prostoru. To sice svědčí o jeho omezenosti – jeho zdroje jsou naprosto jasné a dohledatelné. Je ale záhada, kde hledat zdroj těchto po x-té recyklovaných idejí u takového Miloše Zemana a jeho názorových soudruhů. I oni jakoby spíše citovali, než parafrázovali tyto rakouské pangermánské rasové teoretiky.

Například veleúspěsný podnikatel Georg Schönerer, zakladatel tzv. všeněmeckého hnutí, pro Hitlera vzor “vůdce”, bojovník proti liberalismu, kapitalismu a Židům, uznávaný bojovník proti korupci se ve svých útocích vždy odvolával na vůli německého lidu, který nemá dostatečnou oporu ani v císaři, ani v Říšké radě (parlamentu), ani v tisku a který jej proto učinil svým mluvčím. Jeden vládní konfident vylíčil shromáždění…kde Schönerer brojil proti c.a k. národnostní politice a zvláště proti okupaci Bosny: “Deset milionů se vydalo na bosenské uprchlíky. Tyto peníze byly sebrány rakouskému lidu.” Pozorovatel: “Obyvatelstvo se nachází v nanejvýš vzrušené náladě, Schönererovi odpůrci jsou v mizivé menšině, všichni zde stojí za Schönererem jako pravým zástupcem lidu, hrubým a nenáročným, pro lid jako stvořeným”. Zde je mimochodem nutno smeknout před vyjadřovacími schopnostmi onoho vládního konfidenta. Kdo dnes dokáže takto krátce a výstižně popsat atmosféru například veřejného setkání presidenta s občany?

Jednoznačnou dikci inspirovanou jiným všeněmeckým teoretikem, Guidem Listem, má třeba Hitlerův výrok: “Známe jen jeden národ, jemuž dáváme přednost, a je to náš národ. Ať jsme třeba nehumánní! Ale zachráníme-li Německo, vykonáme pro svět ten největší čin, Ať se třeba dopouštíme nespravedlnosti! Ale zachráníme-li Německo, odstraníme největší nespravedlnost. Aťsi jsme nemorální! Ale zachráníme-li národ, uvolníme cestu mravnosti!”

Nebyly to však jen extrémní politici a rasoví teoretici, kteří hlásali takové myšlenky, jež byly tak přínosné pro Hitlera-politika. Vídeňský lokální plátek, vydávaný ve čtvrti, kde Hitler bydlel, vyjádřil svůj pohled na “židovskou problematiku” takto: “Tentokrát se shlukuje od východu nikoli snad masa jezdectva, nýbrž temně hrozivý, špinavý mrak Židů v kaftanech, který hrozí docela potlačit a udusit naši svobodu. Kdo by ještě chtěl a mohl popírat, že již úpíme pod jhem židovství a že se dějí věci, jež musí každému Němci vehnat ruměnec do tváří?”

A atmosféra dále houstla. Roku 1903 došlo během pogromů v Kišiněvě k neuvěřitelným krutostem a masakrům…V západní Evropě se pořádaly sbírky, z nichž měli být hladovějící uprchlíci alespoň nouzově zaopatřeni a které měli pomoci i Haliči (kam směřovala převážná část uprchlíků). Dárcům spílali antisemité do “židovských slouhů”, neboť sebrané peníze podle nich sloužily jen “ruské revoluci” a “podpoře židovských vrahů a revolucionářů”. Rudolf Vrba, spisovatel, který napsal vědeckou, na veřejnosti horlivě diskutovanou knihu Die Revolution in Russland viděl tyto události podle Hammanové takto:… pogromy a masakry ruských Židů nejsou nic jiného než křesťanská obrana vůči židovskému ohrožení… Vrba píše: Žádné pronásledování Židů neexistuje, existuje jen pronásledování křesťanů, proti němuž se křesťané musejí bránit: Ta trocha antisemitismu, která se ve světě vyskytuje, nám nesmí být předhazována jako důkaz proti tomuto tvrzení. Není nic mírnějšího než současný antisemitismus… Jestliže se možná v Kišiněvě stalo něco trochu výjimečného a vedle křesťanů tam padli za oběť i Židé, pak to již bylo odčiněno.

Historička Brigitte Hamannová zemřela minulý týden ve Vídni..

(více: https://cs.wikipedia.org/wiki/Brigitte_Hamannov%C3%A1)