„Balzac se nepochybně domníval, že není pro člověka větší hanba a pronikavější utrpení, než když se zřekne svobodné vůle. Viděl jsem ho jednou ve společnosti, kde se mluvilo o zázračných účincích hašiše. Poslouchal a vyptával se se zábavnou pozorností a živostí. Lidé, kteří ho znali, uhádnou, že se asi o věc zajímal. Ale myšlenka, že by měl myslet proti své vůli, ho silně zarážela. Podali mu davamesk; prozkoumal ho, čichl k němu a vrátil ho, aniž by se ho dotknul. Jeho výrazná tvář nenápadně prozrazovala boj mezi zvědavostí téměř dětinskou a odporem k tomu, že by se zřekl svobodné vůle. Láska k důstojnosti zvítězila. Opravdu není snadné si představit, že by se teoretik vůle, duševní blíženec Louise Lamberta, uvolil ztratit třeba jen částečku této dra