Být víc než ostatní je odvěkou lidskou touhou. Je-li tato touha přebujelá, je za tím nejčastěji napoleonský (klausovský, zemanovský atd.) komplex. Komplex démona, nazývajícího se Nadčlověk, jak byl do světa vypuštěn romantismem, rozvinut pre-ideologem fašismu a nacismu Friedrichem Nietzschem a později ekonomem-filosofem Freidrichem von „Hájek“, je ovšem ještě horší. Romantismus svou oslavou výjimečných zážitků, skutků a jedinců tento trend začal. Je to vyjádřeno například v románu Ztracené iluze Honoré de Balzaca šlechtičnou de Bargeton, protektorkou nadaného mladého básníka Luciena Chardona: „Podle ní géniové nemají bratra ani sestru, otce ani matku; velká díla, k nimž jsou předurčeni, jim ukládají zdánlivé sobectví, protože je nutí, aby všechno obětovali vlastní velikosti. Jestliže rodina zprvu trpí nesmírným vydíráním gigantova mozku, vrátí se jí později