Historie a její „významné dějinné události“, považujeme za součást naší přítomnosti a logicky se o ně ve velké míře zajímáme a pravidelně si je připomínáme, mohou být líčeny různě. Ve školách se nám podává základ jmen, dat a faktů, ale už tam začíná leckomu být jasné, že historie skrývá daleko více než to. Tvoří ji příběhy jednotlivců i atmosféra velkých i malých chvil. Místo učebnic nám tak únorové události roku 1948 úplně jinak a přitom plně líčí svým svérázným, čtivým a jemnocitným vyprávěním o revoluci v jistém Pepově Týnci Jaroslav Žák v knize Konec starých časů.

Když se řekne únor 1948, vybaví se většině úplně to samé – obrázky doplňující obehrané libreto: nástup komunistické strany – demisi dvanácti nekomunistických ministrů, kterou prezident Edvard Beneš pod tlakem přijal a místo nových voleb se doplnila vláda dalšími komunisty. To vše v atmosféře generální stávky, srocení lidových milic a akčních výborů na celém území Československa, v důsledku čehož se přes dlouhých čtyřicet let stát dostal definitivně pod křídla sovětské říše „socialismu“.

Tak je nám tato událost většinou bývá vůbec prvně přiblížena. V širokém pohledu se účinně představí hlavní dění a nejvýraznější dopady, známe jména významných politiků a to jak těch komunistických, tak i těch, kteří stáli proti nim, všechna se spojí s místy v hlavním městě a únorovými daty, a je vytvořen obecný celistvý obraz, který splní účel – dostaneme základní poznatky, které si snad dokážeme pevně zafixovat a získáme tak očekávané základní povědomí.

Jazyk a samotné podání se pak podle toho i zařídí. Opakují se strohé fráze, obsah je co nejstručnější, k čemuž jsou ještě ta hlavní fakta mnohdy tučně zvýrazněna, což zvláště pro studenty, je cesta k ještě kratší zkratce a zrychlení práce. Naučí se bez zájmu, ví, mají vystaráno.

Přijde mi nešťastné vnímat dějiny jen takovýmto způsobem, když ve skutečnosti skrývají daleko více než to. Při troše zájmu můžeme dojít k pozoruhovným maličkostem v porovnání s tím širokým obecným obrazem. Ovšem právě maličkost může říkat nejen daleko více, ale přinést do vnímání dějin úplně nové chápání. Přenesení se z odtažitého povrchového výhledu přímo do varu dění. A právě pocítit – zažít to „více“, v tom spočívá i přínos knih Jaroslava Žáka.

„V únoru onoho památného dne vřel Pepův Týnec nad Lesem a nemohl nevřít, když celý stát klokotal varem politických událostí. A toto vření přeneslo se i do gymnasia…“

Od ptačí perspektivy komunistické centrály připravující puč hned po roce 1945 se v Žákově vyprávění elegantně snášíme do ulic, kde sice stále hrají direktivy z daleké Prahy svou roli, ovšem s postupným klesáním dostávají stále rozmanitější podoby. V popředí rázem stojí lidské duše, zbrklé maloměstské osobnosti, zdomácnělá zvířata i sám démon alkohol. Všechno dohromady tvoří v historii svou vlastní jedinečnou stopu- šmouhu.

V krátkých epizodách dostávají svůj kousek slávy postavy, s nimiž je daleko jednodušší se ztotožnit či alespoň se jim cítit blíže – mladí studenti, přísní kantoři apelující na nutnost revoluce, pochmurní a upřímní postarší občané, místní milovníci alkoholu tíhnoucí k autoritativnímu vedení, zkrátka revolucionáři a ti buď ovlivněni nenadálostí dění či jejich úhlavní protivníci.

Jaroslav Žák užívá úplně odlišného vyprávění, než je k líčení historie zvykem. Nic nelíčí – nemaluje ale vypráví. Pozoruje černobílé vidění světa a jeho jazyk, strach z pravého hovoru. Postavy, ať už bojovníků revoluce za urputné převzetí moci, či naříkajících nad katastrofou v Pepově Týnci, nejsou okradeny vypravěčem o svůj celý životní příběh. Ten se čtenáři nabízí v uvolněné lidské podobě a tak je dotvořen popis a dána možnost porozumění dění i činům, jichž se stali aktéry i součástí. Ať už se to stalo jakkoli.

„Otec Brebuda totiž tehdy vysvětlil svým spoluobčanům jasně a srozumitelně, slovy nehledanými, co se vlastně stalo a jaký je smysl únorových událostí… :

„sme podruhý ve sračkách a podruhý až po uši“

Význam tohoto činu a otřesný účinek slov pana Brebudy by nebyl čtenáři zcela jasný, kdybychom nejdříve nepověděli, kdo to byl otec Brebuda a čím proslul.“

Na dějinách se každý podílí svým příspěvkem, celou svou životní cestou, jež je „proslulá“ svým vlastním způsobem a vede třeba i k účasti na nějakém tom památnému dnu. Zkušenosti z dlouhé války a životě v Protektorátu, cestování po světě, bojích ve Španělsku apod. nám též ukazují propojení událostí. Jejich blízká souvislost vypadá jinak z pohledu obyčejných lidských očí, které vidí před sebou přeci jen i chvíle vlastních zmatků a pobláznění.

Co je ve vyprávění nepřehlédnutelné a dýchá na čtenáře v každé větě, nespisovném, hovorném výrazu i úsměvném obrazu, je humor a ironie odstupu i účasti zasvěceného vypravěče. Tak ve spojení s lidským a citlivým vyprávěním autor vybarvuje obraz, v němž dějiny nejsou ničím jiným, než životními příběhy. Prolínají se s neideálním světem a svým dílem snad tvoří i cosi většího a významného. A to ovšem podle své přirozenosti. Lidé jsou jednoduše takoví, jací jsou.

Žákovýma očima nevidíme, jak tomu mělo (ve skutečnosti) v jeho městečku být. Tak únorový převrat na maloměstě nedělá v prvé řadě vysoká politika a s ní spojené vážné záležitosti, nýbrž zmatky, spoustu nedorozumění, záchvaty lásky, šarvátky, velké množství sklenek alkoholu, humorná bezstarostnost, i zásah něčeho tak nevýznamného pro budoucnost republiky, jako kousanec „reakčního psího zločince“. Nebo třeba jen drb, který vyžene „vážené vůdce revoluce“ do noci na útěk bez bot. V tomto příběhu a v těchto dějinách mají své místo pouze lidé, nikoli seriózní politika, jak bývá často stroze podáváno. Důvod je dle jedné z postav knihy jasný.

„Politický vůdcové jsou zase v hajzlu. Jako dycky. Když se začne střílet, zmizej. A my se máme teď za ně tlouci?“

Není to pouze pozadí změny, je to pozadí, které je touto změnou. Aby mohly přijít nové časy, tedy výsledek, k němuž kniha spěje, svým dílem musí zasáhnout jistým způsobem každý z nás, ať už tak zamýšlí a ať už se mu to líbí, či ne. Dějiny nejsou psány daty, holými fakty a strohými výklady, ty přijdou až po dějinách. Píší se i příběhy, které ve své podstatě osvětlí ducha a dění doby více a lidsky bližším podáním, než to jakákoli učebnice dokáže. Skrývají více. Což nám Jaroslav Žák se štěstím dokázal textem své tajně sepsané, desetiletí skrývané a posmrtně vydané knihy připomenout.