Klasický tuzemský zastírací manévr při tvorbě legislativy – totiž vytrhnout z kontextu jeden atraktivní problém, který překryje podstatu navrhovaných řešení, se týká také v současné době projednávané novely zákona o ochraně přírody a krajiny. Podoba Národního parku Šumava, stejně jako dalších národních parků v Česku totiž není tím rozhodujícím a pro celou společnost plošným rizikem, pokud se prosadí verze tlačená poslanci parlamentu. Člověk, součást přírody Klíčovými faktory je zcela něco jiného. A sice protiústavnost návrhu, který umožňuje změnu zonace (míry ochrany) také v chráněných krajinných územích bez souhlasu vlastníků, narušení relativně rovnovážného stavu v dělených kompetencích týkající se krajiny mezi ministerstvem zemědělství a ministerstvem životního prostředí (MŽP) ve prospěch MŽP, a snaha o unifikaci národních parků jejich „sesypáním“ do jednoho