Soudce není řemeslo, ale poslání, přinejmenším teoreticky. Prostudovat nezáživný spis, vyslechnout svědky, zvážit polehčující okolnosti, vcítit se do pocitů oběti, udělat si představu o pachateli a vynést rozsudek si vyžaduje tolik času, námahy a zejména morálních kvalit, že před soudci konajícími takto svou práci je nutno smeknout. Otázkou pochopitelně zůstává, pro kolik z nich je to řemeslo, a pro kolik poslání. A jak je od sebe odlišit.

Aféra prezidentské milosti dvojnásobnému vrahovi je ukázkový příklad situace, kdy je naprosto vyloučeno si udělat vlastní úsudek. Pouze ten, kdo měl přístup do spisu a měl možnost obeznámit se s psychologií a povahou pachatele si může udělat představu o tom, k čemu ve skutečnosti došlo. Nikdo z nezasvěcených nic neví a ani vědět nemůže. Sympatie a antipatie jsou dány postojem k jednajícím postavám dramatu, v tomto případě soudci, prezidentovi a nájemnému vrahovi – protože podle předchozího rozsudku se o vraha jedná. Šermovat s presumpcí neviny v tomto případě nelze. Pochybovat o jeho vině znamená vyslovit nedůvěru soudci, jehož jméno Wikipedie neuvádí. To může mít svůj důvod, bylo by však záhodno vysvětlit jaký. Jestliže diskreditace justice dosáhla takových rozměrů, že slovo odsouzence na doživotí má větší váhu než slovo soudce, pak nelze hovořit o právním státu. Informační hodnota averzí, zálib, preferencí, sympatií a jiných výronů podvědomí i vědomí je v oblasti práva nulová. V případě trestných činů existuje tolik variant, že přiblížit se správnému výkladu fakt, je nesmírně obtížné. Máme-li jiný názor, je třeba ho podepřít něčím jiným než emocemi. Za povšimnutí stojí, že ti, kdo straní vrahovi, straní prezidentovi.

Podle Wikipedie má Kájínkův spis 10 000 stran a rozsudek 130 stran. Připadá mi nepravděpodobné, že by je prezident vzhledem ke svému věku, fyzickému stavu a svým koníčkům přečetl, natož zvážil a posoudil. Ani prezident nejspíš pravdu nezná, i když by se k ní, na rozdíl od nás, mohl aspoň přiblížit. Jeho milost je patrně motivována něčím jiným. Z předchozího působení a vystupování lze usuzovat na důvody mrzké, pokleslé a účelové.

Vrah pravdu pochopitelně zná, ale není v jeho zájmu ji vykřikovat do světa. Blábolit může cokoli, mikrofony jsou vytaseny. Co vedlo novináře k tomu, aby po několik dní obléhali vězení, je vcelku zřejmé. Relevantní informace to nebude, takže materiální zisk, jako třeba v bankovním sektoru. Takže jediné, co ukoptěná záležitost umožňuje pochopit, je psychologie hráčů ve hře vytvářející dobovou atmosféru, která doléhá na všechny. Následky jsou patrné: chmury, nostalgie, pocity bezmoci a znechucení.

Samostatný oddíl tvoří průzkumy veřejného mínění. Proč dotazovaní odpovídají na otázky na věci, na něž nemohou mít fundovaný názor, je poněkud zajímavější otázka. Z ankety vyplývá, že vrahovi straní nadpoloviční většina dotazovaných. Samozřejmě nevím, jak byl výzkum proveden a kolik lidí se ho zúčastnilo, ale to, co prozrazuje, o duševní úrovni tázajících i dotazovaných mne v skutku nezaskočilo. Koneckonců to byli právě oni, slušní lidé, spořádaní občané, vážení voliči, kdo prezidenta usadili na hradě. Kruh voliči, prezident a vrah se uzavřel. Považovat zemi, kde lze milostí vrahovi získat přízeň voličů, za civilizovanou ovšem nelze. A to už je informace nadmíru důležitá. Takže až se budou vlastenečtí mravokárci opět horšit nad stavem společnosti, budou si to muset vyříkat mezi sebou.

My kavárenští povaleči, které ochmelka nereprezentuje, protože jsme ho nevolili, se už divíme jen vlastní schopnosti se stále ještě divit. Což nám pochopitelně nebrání se radovat, že si můžeme u našich pobryndaných stolků povídat o věcech, které pro změnu vzrušují zase nás. Třeba o tom, jak obtížné je překonat nelibost a připustit, že i profláknutý, na pohled odpudivý tvor obklopený spodinou dokáže přispět k lepšímu pochopení obecních zmatků, čili našemu vnitřnímu klidu. Nebo o tom, jak užitečná bývá často neužitečnost. Nebo o nepochopitelné lásce lidu k Jánošíkům, kteří jej ožebračovali. Nebo o tom, jak výmluvné jsou kraviny tvořící duševní potravu našich spolucestujících v tramvaji a jejich reprezentace. Případně se dohadovat o tom, odkud zbabělci berou odvahu mít názor na věci, o nichž nic nevědí, o nichž nepřemýšleli, které se jich osobně netýkají, pouze přispívají k duchu doby, na níž si bezustání stěžují a nadávají. V kavárně je útulně a veselo. Nedat se otrávit atmosférou je ovšem stará známá dřina.