„Srovnávání míry zrůdnosti totalitárních režimů je od ďábla, protože vede k nivelizaci, relativizaci“ káže Petr Pithart v předmluvě ke knize Bratře Normane od Niklase Franka. Vláda hydry po sobě ponechala kromě zničených zemí také několik nevyluštěných záhad. K jedné z nich patří to, proč se nacismus stal symbolem absolutního zla a komunismus nikoli, ačkoli společné rysy převažují nad rozdíly. Nácek se stal nadávkou, do komunistů si spílají nanejvýš obyvatelé periferie. K diskreditování protivníka bohatě stačí označit ho za fašistu. Studenti při manifestacích křičí na policisty „gestapo“ a nikoli „estébák“ nebo „kágébák“. Výraz „antifašista“ má zaslouženou aureolu odvahy, pojem „antikomunista“ je přinejmenším podezřelý a v zemích hydrou nepolíbených bývá vyloženě negativní. I dnešní důchodci už mají potíže si představit tsunami nadšení,