Týdeník Echo nazývá petici Několik vět z června roku 1989 „protikomunistickou“, zároveň ale tvrdí, že nevybízela ani ke změně vlády, ani nezpochybňovala vedoucí úlohu Komunistické strany Československa (viz https://echo24.cz/a/wXTUX/nekolik-vet-2017-kalvoda-kocab-a-spol-chteji-zasahnout-do-voleb). Jak to tedy skutečně bylo?

Podíváme-li se „ad fontes“ na znění této petice, zjistíme, jak nesmírně krotké, ale zároveň důrazné a precizní formulace její pisatelé roku 1989 volili. Petice měla být především výzvou ke svobodné a demokratické diskusi, kterou nabízela jako cestu ze slepé uličky tehdejšímu československému komunistickému vedení. To bylo varováno před budoucí eventualitou otevřené společenské krize s tím, že nastal čas ke změnám. Petice žádala konkrétně propuštění politických vězňů, dodržování svobody shromažďování, toleranci nezávislých iniciativ, svobodu sdělovacích prostředků a kulturních aktivit, respekt k právům věřících občanů, veřejnou diskusi o ekologicky problematických projektech, a svobodnou debatu o novodobých dějinách, např. o 50. letech a především o pražském jaru 1968.

Petici do listopadu 1989 podepsalo 40 000 lidí včetně veřejně známých osobností z uměleckých kruhů. Znejistěný komunistický režim, ač měl v programu přestavbu a demokratizaci, se nezmohl jako už tolikrát předtím na nic jiného než na represi, před čímž jej petice v textu přímo varovala. K naznačované otevřené krizi později skutečně v listopadu 1989 došlo, a jejím následkem bylo svržení režimu. Co je ale nejvýznamnější, Několik vět svým způsobem předurčilo politický program sametové revoluce, po níž se vývoj v Československu začal odvíjet směrem k demokracii a prvním svobodným volbám.

Na konci června 2017 představila na tiskové konferenci prohlášení Několik vět 2017 k trvalé politické krizi v České republice Politická platforma Spravedlnost & Inovace (SPIN) (viz https://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=1445887402168322&id=1380984208658642). To, že se její autoři hlásí názvem prohlášení k Několika větám z roku 1989 je symbolické – svědčí o naléhavosti. Autoři skutečně trefně pojmenovávají některé hlavní problémy dnešní doby (tj. vyprázdnění politiky a její zvrtnutí se v mocenský boj, neutěšený stav politických stran, korupce a justiční mafie, české zahraničněpolitické lavírování, prezident ohýbající Ústavu, manipulace médií a proruská propaganda, technologické zaostávání a „montovny“), bohužel však pouze ve velmi hrubých rysech. Jejich formulace nejsou zdaleka stejně vybroušené, promyšlené a domyšlené jako u Několika vět z roku 1989. Zcela zbytečně jsou patetické („Zašlapávány jsou hodnoty Masarykovy a Havlovy, na nichž náš stát vznikal.“), či místy přímo alarmistické („Pohyb po šikmé ploše směrem do katastrofální krize musíme zastavit.“) nebo hysterické („Vážení spoluobčané, situace je kritická. Naše země potřebuje Vaši podporu.“) (mj., podobnými výrazy ve smyslu „Vaše země je v nebezpečí“ se V. Klaus před volbami v roce 2002 obracel na veřejnost v nahraných telefonátech). Mám rovněž pocit, že autoři tzv. „splácali všechno dohromady“ – směšují věci na jedné straně konkrétní a na druhé abstraktní, na straně jedné lehce a na straně druhé těžko proveditelné; to, že se v jednom textu vyskytuje justiční mafie a také umělá inteligence, genetický výzkum a start-upy, působí bezděčně směšně. Na některých místech se dokonce zdá, že současnou českou situaci vůbec neznají a že nerozumí mechanismům fungování parlamentní demokracie. Jinde zase není jasné, o co vlastně bude SPIN usilovat.

Nejzávažnější pojmenovanou záležitostí se jeví zahraničněpolitická situace České republiky. (Poznámka: nerozumím formulaci, že „[z]e sovětského vlivu jsme se po listopadu 1989 zdaleka nevymanili.“ – Sovětský svaz se rozpadl před více než čtvrtstoletím – ale možná, že tím autoři míní „mocenské zájmy Moskvy a Pekingu“, jak formulují jinde). Řekne-li Platforma, že vláda musí vypracovat novou zahraničně-politickou koncepci (což je velmi důležitý státní dokument), měla by rovněž říci, proč je současná nevyhovující. V prohlášení mi rovněž chybí konkrétní stanovisko k problému uprchlických kvót, na němž velká část české politické reprezentace lacině a bezpracně vytlouká kapitál a znejisťuje veřejnost.

S Platformou mě spojuje silná kritičnost vůči současnému českému prezidentovi, i přesvědčení, že by v příští volbě měl být zvolen někdo jiný; nicméně, tím, že Platforma zvažuje vedle podpory některého z kandidátů i postavení vlastního, se již staví do role politického sdružení, kterým ale podle jiných prohlášení být nechce. Měla by si tedy ujasnit, o co vlastně usiluje.

Velká část kritiky je věnována politickým stranám, které se údajně nezabývají politikou, ignorují zásadní evropské změny i vnitřní politiku, a uzavřely se ve světě kšeftování s mocí a pozicemi. Podlézají nejpokleslejším náladám, čímž je posilují. Strany jsou vyzývány, aby vyhnaly ze svého středu korumpující lobbisty a kmotry. S tím nelze než souhlasit, a navíc by bylo možné doplnit, že straníci jsou prosazováni do funkcí ryze úředně-odborných (tzv. „trafik“), kam nepatří, a že politika se pro jednotlivce stává odrazovým můstkem k finančně mnohem zajímavějším pozicím než jsou poslanecká křesla (srov. J. Rusnok, J. Tvrdík, K. Březina).

Autoři však rovněž vytýkají stranám, že „Nepojmenovávají realitu, neříkají pravdu, …“. Platforma se rovněž dovolává zrušení diskvalifikační klauzule 5 % pro vstup do volených orgánů či jejího snížení na 2 %, aby se do politiky mohly dostat nové politické strany a hnutí. Strany dále, „[a]čkoliv počtem členů tvoří marginální část obyvatelstva, do politických pozic nominují jen své členy na základě příslibů různých výhod, čímž uzavírají sféru aktivní politiky jen pro hrstku vyvolených,“ což má být řešeno tím, že „ … strany [otevřou] svoje kandidátky občanům a [vezmou] vážně principy demokratické vlády.“

Obávám se, že za těmito slovy se skrývá nepochopení úlohy politických stran. Pojmenovávat realitu a říkat pravdu je v první řadě úkolem médií. Politické strany mají na demokratických fórech artikulovat zájmy různých společenských vrstev, což znamená, že v podstatě bude tolik pravd, kolik bude stran – v žádné demokracii to jinak nejde. Stejně jako Platforma se domnívám, že by mělo být zváženo snížení pětiprocentní klauzule; nicméně, její existence i v zemi jako je Německo, kde o „trvalé politické krizi“ hovoří asi pouze radikálové, potvrzuje, že nebude tím nejvýznamnějším problémem. Fakt, že strany mají málo členů, je samozřejmě částečně problém zahleděnosti samotných stran do sebe, je to ale také problém občanů, kteří se nechtějí politicky ve stranách angažovat (s čímž se nepotýkají jen strany – je to problém i odborů, církví, svazů, spolků a jiných organizací, v nichž je u nás angažováno mnohem méně lidí než ve fungující občanské společnosti). To, že do politických pozic nominují strany hlavně své členy, souvisí s jejich úkolem spravovat věci veřejné. Politické funkce zcela logicky svěřují těm, kdo je reprezentuje, stejně jako jinde v euroatlantickém prostoru, na nějž se autoři odvolávají („Udržení liberálního řádu na Západě, jehož součástí je i Česko, je naším životním národním zájmem.“). O fatální neznalosti současné situace v České republice svědčí výzvy k otevření kandidátek: autoři si bohužel nedali tu práci, aby zjistili, kolik bylo v různých vládách ministrů – nestraníků; stačí se podívat na kandidátní listiny a spočítat si, kolik kandidátů není stranicky vázáno, na složení Senátu, kde je již dnes nezávislých senátorů celá řada, a především na komunální zastupitelstva. Každé komunální volby totiž tzv. „zavedené strany“ vždy v podstatě naprosto „projedou“, neboť jejich působnost zdaleka nezasahuje do každé obce (což bylo mj. za „první republiky“ úplně jinak).

Zdá se, že v textu prohlášení se volá po „nezávislých odbornících“; pro připomenutí, na své kandidátky je dosadil i A. Babiš… V této souvislosti: nevím, v čem konkrétně neberou strany vážně principy demokratické vlády, že je Platforma vyzývá, aby tak činily. Demokracie je systém, kde rozhoduje většina nad menšinou – v čem toto strany porušují? Zato ve vizích A. Babiše jsou přítomny skutečně autokratické prvky: obce by neměly zastupitelstva, lidé by si na čtyři roky volili jen starostu, který by rozhodoval jako manažer ve firmě. Od Platformy žádám jasné stanovisko k podzimním volbám: je budoucnost ve stranách, jakkoliv zkorumpovaných, tak přesto s jejich vnitřními demokratickými mechanismy, nebo ve Firmě?

Nebezpečí médií vidí Platforma pouze v potenciálu politické manipulace; domnívám se, že problém je mnohem širší a že za současnou mizérii mohou sdělovací prostředky stejně tolik jako politici. Do veřejnoprávních médií již dávno pronikla komerčnost a konzumerismus; a především jejich diletantismus zpomaluje rozvoj občanské společnosti a politické demokracie. „Jsme spolu s dalšími zeměmi strháváni od euroatlantického světa zpět do područí východu, přestože naše místo je v demokratickém srdci Evropy!“ tvrdí Platforma. Ano – v médiích jsou totiž dnes a denně Česká republika a další země nazývány „východní Evropou“. Budeme-li sami sebe nadále takto označovat, nebude tomu jinak.

Jelikož pracuji ve školství, za zvlášť iritující považuji pasáž Platformy o vzdělávání. „Jednou z příčin, proč zaostáváme, je zastaralý způsob, jakým učíme děti a mladé lidi.“ A diví se Platforma, že tomu tak je, když český učitel může dnes počítat s tím, že bude vydělávat jen 56 % toho, co jeho jiný jakkoliv jinak vysokoškolsky vzdělaný kolega? (čímž jsme suverénně na chvostu Evropy). Mezi autory a podporovateli SPIN-u je několik lidí, kteří bývali na politickém výsluní; kolik toho oni ve své době udělali pro české školství?

Na závěr ryze soukromá poznámka: je mi líto, že Platforma velmi okrajově zmiňuje sociální a ekologické problémy České republiky, která je v poslední době hodně rozštěpená na centra a periferie. Stagnace a chudoba je pro autory prohlášení pouze vyústěním neexistence státní podpory inovací a nových technologií; pro občany postižené postavením v periferii, kterým nezbývá nic jiného než „montovna“, je toto naopak existenciála. Je třeba si uvědomit, že pohrdání důchodci ze strany současného ministra financí nevyřeší softwarová ekonomika či internet, a že obnovitelné zdroje nejsou prvoplánově nástrojem k proměně pracovního trhu k nepoznání, ale přirozeným prostředkem, jak zabránit fatálním změnám klimatu. Právě V. Havel, na kterého se Platforma odvolává, vždy disponoval jistou velmi zdravou skepsí k technologickým řešením, kterým by měla předcházet především změna myšlení společnosti.

Několik vět v roce 1989 obsahovalo formuli „Každý, kdo s tímto stanoviskem souhlasí, je může podpořit svým podpisem“. Vyzývám Platformu, aby své prohlášení také vyvěsila jako standardní petici, aby se ukázalo, o kolik větší či menší podpoře než její předchůdce se těší. Pouhým připojením mailového odkazu pro ty, kdo souhlasí, se Platforma zcela zbytečně vystavuje osočení z manýr elitářské „pražské kavárny“, která jen tak mezi sebe někoho nepustí. Máme lajkovat na Facebooku, šířit Několik vět 2017 na sociálních sítích a vytvářet tlak na politické strany – volit jen ty, které se budou chovat odpovědně. Jedna konkrétní zkušenost: před lety jsem se před krajskými volbami obrátil s konkrétním dotazem týkajícím se regionální dopravy na krajské volební štáby tehdy pěti parlamentních stran. Za vhodné odpovědět považovala (tj. byla odpovědná potenciálnímu voliči) pouze jedna. Hádejte která. Ano, uhodli jste. KSČM. Cynicky doporučuji nevolit ty strany, které se chovají odpovědně.