Poslední mediální výstupy týkající se rekordně nízké nezaměstnanosti v České republice a z ní vyplývajícího nedostatku pracovních sil ukazují, že informovanost hlavních aktérů české politiky i hospodářství není na takové úrovni, jak by bylo potřeba.

Události České televize dne 12. července přinesly údaje o nejnižší nezaměstnanosti za posledních devatenáct let a nejmenší v celé Evropské unii. Zaměstnáno není okolo 4 % lidí, tj. 297 439 občanů, přičemž počet volných míst je 183 500, což znamená ani ne dva nezaměstnané na jedno volné místo. Velkou část z nich se nedaří dlouhodobě obsadit, a to pro rostoucí českou ekonomiku znamená problém: firmy nemohou sehnat pracovníky a tím ani zvyšovat výrobu, po které je poptávka.

Řešení problému by si ekonomický expert ODS Jan Skopeček představoval v důsledné analýze, zda oněch 297 439 nezaměstnaných pracovat skutečně nemůže, nebo spíše nechce. Obávám se, že výsledek je předem daný: je statisticky zjištěno, že kolem 2–3 % lidí z populace bude nezaměstnaných v podstatě vždycky, ať bude poptávka na pracovním trhu jakákoliv. Velká část současných českých nezaměstnaných je bez práce dlouhodobě, a není jediný důvod se nedomnívat, že to jsou právě tito dotyční; číslem 4 % se totiž jistému prahu možného skutečně velmi blížíme. Notabene, jak uvedla zpráva, jen 75 373 lidí (tj. přibližně čtvrtina) z celkového počtu nezaměstnaných pobírala podporu v nezaměstnanosti. Donkichotský Skopeček skutečně všemu „nasazuje korunu“ a v absurdnosti si v ničem nezadá se Štěchovým návrhem nahnat „málo ekonomicky využité“ OSVČ do výroby^[1].

Následně byl dotázán prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Hanák jako představitel zaměstnavatelů, kterým schází pracovní síla. Uvedl, že v české ekonomice chybí více než 200 000 lidí (což by rámcově mohlo odpovídat oněm zmíněným 183 500 volným místům); stěžoval si, že česká pracovní síla se nechce stěhovat ani dojíždět do práce, a že velká část z oněch necelých
300 000 nezaměstnaných ve skutečnosti pracovat nechce – i když uznal, že ti z nich, kteří pracovat chtějí, nemusí mít na nabízená místa odpovídající kvalifikaci či mají zdravotní problémy.

Jakmile moderátor Hanákovi navrhl jako způsob řešení zvýšit mzdy, prezident svazu mu opáčil, že si toto firmy nemohou dovolit, neboť „v soukromém to není jako ve státním“. Když byl Hanák upozorněn na to, že Česká republika je vyhlášena svou levnou pracovní silou, neboť české mzdy jsou pod úrovní poloviny průměru mezd v Evropské unii, označil tato tvrzení za „fráze“: je prý nutné se na věc dívat prizmatem spotřebního koše, produktivity práce a HDP na hlavu v porovnání s Německem, Rakouskem a severskými zeměmi – a když si to přepočítáme, tak současný vývoj mezd tomu údajně odpovídá.

Skutečně nevím, co čemu odpovídá. Zatímco v oblasti mezd je Česká republika na třetině průměru EU, z hlediska HDP na hlavu je na více než 80 % jejího průměru. Současná statistika zná i údaj „HDP na obyvatele v paritě kupní síly“ (PPS), v němž se zohledňuje koupěschopnost obyvatelstva v té které zemi, a který je používaný jako jeden ze základních ukazatelů ekonomické úrovně při mezinárodních srovnáních. A velmi paradoxně, ekonomická úroveň obyvatel České republiky měřená pomocí PPS je 88 % průměru EU.

Tato čísla si interpretuji tak, že i když z hlediska výkonu ekonomiky (HDP na obyvatele) skutečně pomalu začínáme „dohánět Evropu“, neboť česká ekonomika je do té evropské a globální již plně integrována, z hlediska mzdového ani zdaleka. To přesto nemá negativní vliv na naši životní úroveň, v níž rovněž Evropu pomalu doháníme, ale pouze pokud zůstaneme doma v levném Česku, k němuž se PPS vztahuje. Jakmile se například ocitneme v kterémkoliv jihoevropském přímořském letovisku společně s Němci, bude tam pro nás všechno čtyřikrát dražší než pro ně: tady již nehraje roli PPS, vztažený k domácím poměrům každé země, ale reálně to, kolik si kdo za své peníze může koupit. A jelikož průměrný Čech vydělává čtyřikrát méně než průměrný Němec, je pro něj takové letovisko čtyřikrát dražší než pro Němce.

Čímž se dostáváme k tomu, co pan Hanák označil za „frázi“: Česká republika je v globálním porovnání skutečně zemí s velmi levnou pracovní silou, i když to její obyvatelé na svém domácím životním standardu tolik nepociťují. Není to fráze, je to fakt, a Jaroslav Hanák je tzv. „chycen na švestkách“. Právě on by si měl jako prezident velmi významného svazu uvědomovat, že tato nevyváženost není v české ekonomice dlouhodobě udržitelná a měla by se mnohem více veřejně diskutovat a analyzovat.

Závěrem ještě jedna úvaha: volná pracovní místa se většinou týkají profesí s ne úplně nejvyšší kvalifikací; podle ČT to jsou „dělník v oblasti výstavby budov, pomocník ve výrobě, řidič nákladních automobilů, uklízeč a kuchař, montážní dělník, svářeč a páječ, nástrojář“. U kuchařů činí průměrný příjem 15 417 Kč a medián 13 251 Kč. Aby kuchař bez práce z regionů s nejvyšší nezaměstnaností – v současnosti 7,5–9,5 % – na severozápadě Čech či severu Moravy mohl začít uvažovat o přestěhování či dojíždění například do Prahy, jak po něm žádá prezident svazu, musel by mít finančně o dost zajímavější platové nabídky, aby se mu zvýšené náklady na ubytování v místě pracoviště či na dopravné vůbec zaplatily. Za současné situace určitě raději zůstane doma, kde práce není – a bude na tom ale ekonomicky úplně stejně, než kdyby se zvýšenými náklady dojížděl do práce, v níž dostane tak tristní plat. Za obtížemi se sháněním pracovní síly skutečně stojí i nízké mzdy.

[1] Viz Kdo na koho doplácí.