Vylovit z nezáživného veletoku světodějných událostí, jimiž je cit průběžně otupován a rozum urážen, něco, co by stálo za povšimnutí, je práce pro vraha. Už delší dobu vychází najevo, že smyslem zpráv ze světa není informovat, nýbrž přesvědčovat o existenci obecně sdílených přeludů, vydávat obvyklé za jedinečné nebo posilovat pocit bezradnosti, protože to zvyšuje příchylnost k vůdcům. Revoluce, protesty, skandály, atentáty, převraty, nehody a neštěstí plynou svým majestátním tempem a sebeobranná únava se domáhá svých potlačovaných práv.

Za povšimnutí stojí momentálně leda sochy. Jsou doby, kdy sochaři klesají pod tíhou zakázek, kupříkladu po válce, a doby, kdy talentovaný sochař, na rozdíl od netalentovaných, má potíže se uživit. Například Jindřich Zeithamml je rád, že byl vyzván vytvořit bustu Karla III. Schwarzenberga, velkého přispěvatele na stavbu Národního divadla.

Kácení soch tvořících kulisy ke hrám, v nichž hrajeme své role, patří k oblíbeným lidovým zábavám. Chlazení žáhy ničením podobenek panovníků má tisíciletou tradici. Už v starověkém Egyptě se faraonům urážely alespoň nosy, když je nebylo možné pro jejich monumentálnost odstranit. Z ostatních starověkých civilizací se zachovalo jen pár vzorků a fragmentů, z nichž musíme s pomocí imaginace skládat představu o době jejich vzniku. O dílech Praxitela, Feidáse, Skopáse, Lýssipa nebo Leóchara víme převážně díky spisovatelům a kopistům. Ničení soch se v dobách starověkého Říma provozovalo s tak neúprosnou pravidelností, že autoři vynalezli dokonce výměnné hlavy, aby alespoň těla potentátů přežila bouři hněvu organizovaného k odvedení pozornosti od věcí důležitějších. Za povšimnutí stojí rovněž energie, s níž se farníci vyřádili na kostelích za Francouzské revoluce. Nejradikálnější nepřátelé model bývají včerejší modloslužebníci.

Když Alexander Calder v roce 1932 předvedl veřejnosti své první „mobily“, ještě netušil, že jeho pohyb oslavující sochy budou překonány sochami neposednými, pendlujícími mezi pantheony a depozitáři, mezi veřejnými prostranstvími a skanzeny. Příchody a odchody soch vzbuzují haldy emocí a komentářů, včetně prezidentských, pravdaže zasvěcených. Řeč bývá o symbolech, které sochy ztělesňují, o pocitech, které vyvolávají, o morálce i jejím nedostatku, o hodnotách tradičních i nově zrozených, takříkajíc pokrokových, skutečných i předstíraných. Semele se ledasco, těžší je nalézt námět, který by se nedal při troše zlé vůle na nějakou sochu napasovat. Mluví se o napravování hříchů minulosti, vymývání paměti a dalších závažných tématech, které mají pouze jedinou vadu, totiž že s uměním nemají zhola nic společného. Příčinou sporu se mohou stejně dobře stát generálové konfederační armády z dob americké občanské války, jako Leninové na Ukrajině a v přilehlých končinách. Díky nevědomosti kolemjdoucích doputovala vlna nenávisti vyvolaná láskou k uraženým a poníženým až do Austrálie. Zde došlo i na sochu dobrodince Jamese Cooka, který zachránil mnoha prostým námořníkům život, protože je přinutil jíst kyselé zelí, čímž je učinil odolnými proti kurdějím. Kromě toho také objevil pořádný lán světa, o němž neměli Evropané do té doby ánunk. Jako kdyby měl starý dobrý James vliv na to, jak potomci naložili s kontinentem, jehož pobřeží zmapoval. Austrálci mají samozřejmě pravdu, že Cooka předběhli bratru o 40 000 let, ale prvenství objevu tohoto kontinentu, pokud jsem médii náležitě informován, jim neupírají ani voliči prezidenta Donalda, vyhlášení milovníci umění a znalci historie.

Chápu, že spořádaný přihrblec nemá chuť denně hledět na svou zbabělost převtělenou do sochy Gottwalda. Asi by se mi taky nelíbilo, kdyby nad Prahou dodnes soutěžil voják, kolchoznice, dělník a praporečník o právo pobýt v těsné blízkosti Stalinovy řiti. Po příčinách raději nepátrám, tak dobrý žaludek nemám, ale na dva objímající se muže v uniformách v Sherwoodském parku pohlížím se zalíbením. Nedaleké nádraží, kdysi nádraží císaře Františka Josefa, mezi světovými válkami Wilsonovo, dnes stručně Hlavní, k nim tvoří líbezné pozadí. Škoda, že spodní část nádražní budovy zmizela pod dálnicí údajně usnadňující vjezd tanků do hlavního města za účelem potlačování protistátních demonstrací. Rudoarmějec líbající se s příslušníkem československých ozbrojených sil mi totiž připomíná dobu báječně hnusnou, kdy i věc tak náročná jako je volba přátel i nepřátel se dala zvládnout levou zadní. Když bourat, tak magistrálu bránící ve výhledu na monumentální dílo Josefa Fanty, když rekonstruovat, tak nádraží postavené jako Praha – severovýchodní nádraží, překřtěno na Denisovo, pak Vltavské, pak opět Denisovo a nakonec Praha Těšnov, odpověděl bych, kdyby byl zájem o můj laický názor. Pouze vlaky směřující k Negrellimu viaduktu z třetího pražského hlavového nádraží se téměř po celou dobu své existence jmenuje Masarykovo, ovšem s dvěma přestávkami, kdy se na pokyn shůry jmenovalo Hybernské nebo Praha Střed. Škoda, že veřejní činitelé jsou zaneprázdněni tím, jak se na podstavec vydrápat a nemají náladu se zabývat mými nerealistickými návrhy. Taktéž spěchající chodec má svých starostí dost a sochy nebo nádraží, okolo nichž každý den kvapí do práce nebo za zábavou, už ani nevnímá. Myslí na jiné, důležitější věci, takže když socha zmizí, těžko hovořit o vyplachování mozku, protože jeho vzpomínky, popadne-li ho chuť ponimrat se v paměti, se omezují na školu, vojnu a první soulože. Teprve když je televizním moderátorem vyzván, aby se pohoršil, spravedlivě se pohorší. Případně naštve, když se ze sociálních sítí dozví, že bez naštvání by se ve společnosti slušných lidí znemožnil. Kdyby se ho ale nějaký hnidopich zeptal, který sochař vytvořil třetí největší bronzovou jezdeckou sochu na světě, stojící na Vítkově, v lepším případě by sáhl po telefonu chytřejším než on sám. V jakémkoli režimu se najdou významní umělci, kteří ochotně přispěchají tam, kde si doba žádá jejich talentu. Prachy nesmrdí, je fuk jestli honorář přichází ze státního, městského nebo soukromého rozpočtu. Vždyť i Richard Serra, jeden z vůdčích duchů minimalismu, se úspěšně snaží maximálně zaplevelit města svými svařenci a není-li zbytí, nezaváhá ani před videoartem.

Nevděk světem vládne. Napravovatelé křivd spáchaných na lidech, jejichž těla se už dávno obrátila v prach, by mohli vyprávět. Snaha ušetřit školáky pohledu na žulové, mramorové a bronzové zločince je dozajista chvályhodná. Pouze nedůslednost sochoborců je zneklidňující a vyžaduje si přísné pokárání. Fakt, že náš zrak dodnes urážejí sochy antických otrokářů, feudálních rabijátů, tmářů formátu kondotiéra Erasma z Narni, řečeného Gattamelata, byť vytvořenou jakýmsi Donatellem, vzbuzuje oprávněné obavy o zdravý vývoj dětí. Marně rozesílám petici domáhající se zákazu cestovních kanceláří organizujících zájezdy do země bezcitných faraonů, kteří sáli krev nebohých feláhů. Myslím, že není sochy, která by někoho nepobuřovala. Lhostejno jestli se jedná o pannu Marii, svaté, panovníka, vojevůdce, Franze Kafku, morový sloup nebo abstraktní výtvor. Bylo by tedy správné je odstranit všechny a trpělivě vyhlížet následky ošklivosti a znechucení. Koneckonců se na tom již usilovně pracuje.

Podle Borise Cyrulnika je zdravá paměť evolutivní. Prý je naprosto přirozené, že máme každý jiné vzpomínky, protože paměť si minulost přizpůsobuje ve směru duševní pohody. Příroda nás naprogramovala na hledání blaha, vědomí nám umožňuje ho ještě zvětšovat tím, že nepohodlná fakta odsouvá ze zorného pole. Z toho ovšem neúprosně vyplývá, že i vzpomínky na období, jehož jsme byli očitými svědky, slouží především k sebeútěše, sebelítosti a sebechvále. Nastal čas vybádat, jaký druh potěšení přináší napravovatelům historických křivd odstraňování uměleckých děl a jak se zbavit škarohlídů, mezi něž se drze počítám, kteří železnému pravidlu hledání duševní šlehačky jakýmsi nedopatřením unikli. Než k tomuto převratnému objevu dojde, musíme si holt vystačit s konstatováním, že váleční zpravodajové z batrachomýomachie mají o budoucnost postaráno.

Poznámka pod čarou: Pozor, nezaměňovat prezidenta Donalda s kačerem Donaldem. Možná by bylo vhodné citlivě upravit Disneyovy filmy s touto oblíbenou postavičkou, aby k urážlivé záměně státníka s figurkou určenou k obveselení dětského publika nedocházelo tak často.