Před místním obchodem manželů N´Guyenových sedává okolo poledne na oprýskané židli tělnatý chlapík v maskáčích. U nohou mu leží ruční motorová pila, nohavice i bagančata jsou zaprášené pilinami. Prošedivělé torzo vlasů má mastné, špínu za nehty letitou, mozolnaté popraskané ruce svírají zelenou nebo hnědou láhev s pivem. Někdy jen tak mlčky pozoruje prázdnou ulici, jakoby trpělivě čekal až jeho tělo i duše splynou s okolní nehybností. Jindy chrchlavým prokouřeným hlasem odpoví na pozdrav. To se ho pak zeptám, jak se vede? „Stojí to za hovno,“ prohodí do hrdla láhve jako do mikrofonu a upije nazlátlou tekutinu. Jednou se po této replice chraplavě rozchechtal. Sotva totiž svou životní moudrost dopověděl, spustil vesnický rozhlas, jenž svá hlášení uvádí písničkou

publikováno: 27. 11. 2017