Zvolíme jako Finové?

Stejně jako v České republice se i ve Finsku, které v roce 2017 mohutně oslavilo sté výročí svého založení, na počátku následujícího roku uskuteční přímé prezidentské volby. Dojde k tomu 28. ledna a v případě, že žádný z uchazečů nezíská nadpoloviční počet všech hlasů, přijde na řadu druhé kolo o dva týdny později.

O úřad finského prezidenta se uchází o jednoho kandidáta méně než u nás, tedy osm. Podle ústavního pořádku může uchazeče, který musí být rozeným finským občanem, nominovat buď taková registrovaná politická strana, z jejíž listiny byl v minulých parlamentních volbách zvolen alespoň jeden poslanec, či tzv. „voličské sdružení“ s alespoň dvaceti tisíci kartami, tj. členy, na podobném principu jako je v České republice vyžadováno padesát tisíc souhlasných podpisů (mj. počet obyvatel Finska je ve srovnání s naší zemí přibližně poloviční). Šest současných kandidátů je stranických a dva se ucházejí prostřednictvím sdružení, což je rovněž případ současného finského prezidenta, devětašedesátiletého Sauliho Niinistöa, který svůj mandát obhajuje i na šestileté období 2018–2024. Na rozdíl od Miloše Zemana se ale aktivně účastní všech předvolebních debat a neposílá za sebe do nich svého tiskového mluvčího.

Na prezidenta již Niinistö kandidoval i v roce 2006, a i když neúspěšně, podařilo se mu probojovat až do druhého kola. V něm ho porazila sociální demokratka Tarja Halonen, obhajující tehdy svůj druhý prezidentský mandát. Jak tehdy, tak na své první prezidentské období 2012–2018, Niinistö kandidoval za konzervativně-liberální středopravicovou stranu, tzv. Národní koalici, pro případné období druhé se ale rozhodl o post ucházet jako nadstraničtější kandidát, i když i jeho původní strana stojí za ním. Vedle ní ho rovněž podporuje malá strana finských křesťanských demokratů bez kandidáta vlastního a původně o jeho podpoře uvažoval i poslanecký klub Modrá budoucnost, který se na jaře 2017 odštěpil od populistických Pravých Finů jako umírněnější frakce a vlastního kandidáta také stavět nehodlá. Tato frakce se nakonec rozhodla, že jednotně nepodpoří žádného z uchazečů, i když někteří její významní jednotliví členové se za Niinistöa postavili.

Niinistö má za sebou v čele státu šest aktivních let. První oficiální zahraniční cesta finského prezidenta směřuje tradičně na západ, tedy do Švédska, jehož součástí bylo Finsko přibližně od poloviny 12. století do začátku 19. století. Ale pro Finsko jsou tradičně velmi důležité vztahy i s východním sousedem, tedy s Ruskou federací (ruský car Finsku vládl po celé 19. století a na samém počátku 20. století). Především ve východním směru přinesl Niinistöovi uplynulý mandát spoustu úkolů. Na počátku svého funkčního období intervenoval u Vladimíra Putina pro podezření z případných volebních podvodů při ruských prezidentských volbách. Roku 2012 rovněž vyjednával s představitelem ruských ozbrojených sil generálem Makarovem, jehož slova (později podpořená samotným Putinem) o tom, že Finsko by se místo rozvíjení vojenské spolupráce s NATO mělo více zaměřit na Rusko, vyvolala v zemi velké pozdvižení. V roce 2014, tedy v době vyvrcholení ukrajinské krize, se Niinistö setkal jak s ruským, tak s ukrajinským prezidentem a o Ukrajině hovořil s mnoha světovými politiky. Jeho iniciativa byla zaměřena především na uspořádání mezinárodního summitu o budoucnosti této země, na prevenci vzniku otevřeného válečného konfliktu s lidskými oběťmi a na vyřešení mezinárodního postavení Ukrajiny jak vzhledem k Evropské unii, tak k Rusku. Ukrajinská situace ve Finsku, jehož státní hranice s Ruskem měří 1340 kilometrů, neustále vyvolává neklid a obavy z dalšího vývoje.

Niinistö nicméně není kandidátem jediným. Strana Zelených do boje vysílá Pekku Haavista, který stál proti o deset let staršímu Niinistöovi už v minulé prezidentské volbě a v druhém kole s ním boj prohrál s 37,4 % proti 62,6 %. Haavisto má za sebou kariéru poslance a ministra pro životní prostředí a rozvojovou spolupráci, několikrát byl rovněž předsedou poslaneckého klubu Zelených, v letech 1993–1995 byl dokonce i předsedou této strany ve Finsku a v období 2000–2006 byl hlavou Evropské strany zelených. Působil také v různých mezinárodních expertních skupinách a od října 2016 je šéfem Evropského mírového institutu (EIP) – do této funkce nastoupil po současném zvláštním zmocněnci OSN pro hledání mírového řešení konfliktu v Sýrii Staffanovi de Misturovi.

Kandidátem agrárních centristů bude Matti Vanhanen (*1955), dřívější poslanec, ministr obrany a v letech 2003–2010 finský ministerský předseda, jenž v období 2010–2014 rovněž působil jako předseda asociace sdružující finské rodinné firmy. O prezidentství se ucházel již v roce 2006, kdy skončil v prvním kole jako třetí.

V minulých prezidentských volbách za centristy kandidoval dlouholetý politik a mj. mnohonásobný ministr a poslanec Paavo Väyrynen (*1946), stejně tak jako v letech 1988 a 1994; do druhého kola se mu podařilo probojovat pouze poprvé, kdy se ještě nevolilo přímo, nýbrž prostřednictvím sboru volitelů. Současný europoslanec Väyrynen, který je ve Finsku považován za celkem kontroverzního politika[1], se nicméně s centristy roku 2014 rozešel a založil si vlastní, tzv. Občanskou stranu. O post finského prezidenta se letos uchází stejně tak jako Niinistö prostřednictvím volebního sdružení.

Zbytek kandidátů ještě zkušenost s prezidentskými volbami nemá. Finská sociální demokracie nominovala svou poslankyni Tuulu Haatainen (*1960), která působila jak v celostátní politice ve funkcích ministryně školství i sociálních věcí a zdravotnictví, tak v helsinské komunální politice.

Kandidátkou Levicové strany je Merja Kyllönen (*1977), pocházející ze severu země, dřívější poslankyně a ministryně dopravy a od roku 2014 finská europoslankyně.

Za Švédskou lidovou stranu, reprezentující finskou švédskojazyčnou menšinu, se bude o post prezidenta ucházet Nils Torvalds (*1945), původním povoláním novinář, který v období „mladické nerozvážnosti“ působil ve švédskojazyčných kruzích radikální frakce finské komunistické strany. Je mj. otcem programátora Linuse Torvaldse (známého tvůrce operačního systému Linux) a synem finského švédskojazyčného básníka a novináře Oleho Torvaldse.

A konečně populistická strana Pravých Finů do voleb kandidovala povoláním pedagožku Lauru Huhtasaari (*1979), svou první místopředsedkyni, od roku 2015 poslankyni se zkušenostmi z komunální politiky města Pori. Huhtasaari si přeje, aby se ve Finsku znovu začalo místo eura platit finskou markou a žádá „FinExit“ z Unie, neboť chová důvěru jen k autentickým národním státům. Rovněž se staví odmítavě k současné přistěhovalecké politice a proslavila se projevy na mítincích finských nacionalistických a antiimigrantských organizací. Ve školách chce zrušit povinnou výuku švédštiny, jednoho ze dvou úředních jazyků země. Přivítala zvolení Donalda Trumpa za amerického prezidenta, staví se proti právům homosexuálů na sňatek a adopci a podporuje založení veřejného rejstříku pedofilů. Evoluční teorii považuje za nesmyslnou. Proslula rovněž návrhem ušetřit veřejné prostředky tak, že výkon trestu finských vězňů bude „outsourcován“ do levnějšího Estonska.

Předvolební kampaň už naplno probíhá a konala se i první televizní diskuse. Frekventovanými tématy jsou mj. pravomoci prezidenta, jeho úkol stanovovat obecně platné hodnoty, ale i kultura sociálních médií, sexuální obtěžování vyšlá na povrch v kampani #MeToo či dosud ve společnosti nezhojená traumata finské občanské války z roku 1918, od které letos uplyne sto let. Důležitou otázkou je rovněž případné finské členství v NATO, ale také to, kdo by o něm měl rozhodnout: zda politici, či občané ve všelidovém hlasování. V celém spektru je paradoxně jediným kandidátem, jenž se staví za vstup dosud neutrálního Finska do této aliance, dřívější radikální komunista Torvalds. Ten svůj názor vysvětluje obavami z vývoje v Rusku, zatímco současný prezident debatu o NATO nazval „diskuzí o válečných hříčkách“. Zelený kandidát upozornil na nebezpečí ovlivnění případného referenda z ciziny. Zahraniční a bezpečnostní politika ve Finsku neznamená pouze spor o členství v NATO: hovořilo se také o případné finské pomoci v možných válečných krizových situacích, o mnohonárodních vojenských cvičeních, vývozu finských zbraní na Blízký východ, pomoci odmítnutým žadatelům o azyl či o spolupráci v EU, a to především o její společné obranné politice, která je také tématem obhajujícího kandidáta Niinistöa. Není-li Finsko členem NATO, je naprosto přirozené, že v neklidné době hledá (stejně jako sousední Švédsko) jinou formu zajištění vlastní bezpečnosti. Hledá ji u EU, jejímž je členem – a ta o ní vážně uvažuje i z mnoha jiných důvodů, než že si tak přejí Švédsko s Finskem. Alespoň tomu by se mohli pokusit porozumět někteří čeští pravicoví politikové, kteří stran společné evropské obrany neznají jinou strategii, než se jí přihlouple pošklebovat.

Jakmile Niinistö oznámil svou kandidaturu před minulými prezidentskými volbami, zdálo se, že bude zvolen ihned v prvním kole. Jakmile však daly na vědomí své kandidáty i ostatní strany, Niinistöovy preference klesly pod 50 %. Předvolební průzkumy z podzimu 2017 nicméně napovídají, že tentokrát dochází spíše na moment první, a až v prosinci podpora současného prezidenta klesla na 52,4 %. Niinistö měl velkou podporu i během svého funkčního období a mnoho lidí si jeho další kandidaturu přímo přálo. Současný prezident tedy možná bude znovuzvolen již na konci ledna. Kandidát Zelených Haavisto je jediný z protikandidátů, který dosahuje v prvním kole na dvouciferný výsledek, nikde ale nad 20 %. I průzkumy pro hypotetické druhé kolo zcela suverénně favorizují Niinistöa, ať by už byl jeho protikandidátem kdokoliv.

Třicet let v období 1982–2012 stáli v čele Finska jako prezidenti vždy sociální demokraté. Čím si vysvětlit takovou oblibu Niinistöa, který původně reprezentoval opačný pól politického spektra, v zemi, kde sociální otázky (včetně školství) hrály v posledních desetiletích vždycky prim? Niinistö se skutečně hlásí k označení „porvari“, do češtiny jednoznačně nepřeložitelnému: může znamenat buržoa, měšťan, středopravicově orientovaný či nesocialista; kdo má potřebu, aby znělo hanlivě, může si za něj dosadit buržoust nebo měšťák. Zjednodušeně to znamená politickou pravici stavící svůj ideový svět na individualismu nezasahujícím do práv jiných lidí. Ještě před svým prvním prezidentstvím Niinistö vyvolal protesty odborářů, když se vyslovil pro zpřísnění trestů za organizaci nelegálních stávek. Přednesl rovněž návrh na prodloužení aktivní doby zaměstnanosti zkrácením doby studia a podporou částečných úvazků u důchodců.

Na druhou stranu i ty voliče, kteří s těmito názory nemusí souhlasit, zjevně nedráždí Niinistöovy výroky o tom, že si váží finské práce a pracovní morálky. Často se vyjadřoval o nutnosti podpory podnikání a především šetření. Ve svém novoročním projevu z roku 2013 kritizoval manažery hospodářských společností z nenasytnosti a snahy o maximalizaci vlastního prospěchu. Následně si sám navrhl snížení prezidentského příjmu na úroveň platnou před sedmi lety, což parlament jednomyslně schválil. Při každoroční prezidentské recepci při příležitosti Dne nezávislosti se mj. také šetří tak, že se v porovnání s minulými lety nepodává tolik jídla. Niinistö také vykazuje jistou konzervativní umírněnost v hodnotovém slova smyslu. Velmi šetří svou pravomocí udělování milostí. Podporuje studium švédštiny, druhého úředního jazyka země. Je odpůrcem stejnopohlavních sňatků, ale podporuje právo stejnopohlavních párů na společné příjmení a na adopce. Podporuje i eutanazii, která si ale podle něj vyžaduje přesná pravidla. Na srdci mu leží otázka exkluze a marginalizace mladých lidí. V jiných otázkách je zase pragmatikem: konstatoval například, že Finsko musí uznat podmínky konkurence na mezinárodním trhu, a chce rozvíjet vztahy Finska s Čínou či ekonomikami v jiných rozvojových zemích.

Stěží věřit, že by se jednalo o mix názorů doporučený před volbami nějakým politickým marketingem ve prospěch vylepšování vlastního mediálního obrazu. Spíše jde o dlouhodobé postoje, které působí na voliče autenticky a hovoří za ně i činy – nejen slova, vizáž a reklama.

publikováno: 11. 1. 2018

Datum publikace:
11. 1. 2018
Autor článku:
Jan Dlask

NEJNOVĚJŠÍ články


Malý stát zemřel, zapomeňte, přichází Erár!

Prakticky každá vláda si do programového prohlášení píše, že chce „moderní, štíhlý, efektivní, úsporný stát“. …

Beneš, zasloužil se o stát – Mýlili jsme se

3. panel konference o E. B. Třetí diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla v Topičově …

Bezpečnostní riziko

Jestliže člen vlády, zejména pak ministr silového ministerstva, a jím ministerstvo zahraničí je, začne mluvit o někom …

Dostali jsme, co jsme chtěli?

Výchozí situace: V bytě jednoho slovenského maloměsta se na Silvestra schází rozvětvená česko-slovenská rodina, aby společně …

Británie v jaderné pasti

V Česku panuje „jaderný konsensus“. Celá politická scéna se zcela výjimečně shodne – na tom, že …

Jeden svět: Filmová debata o stavu současného světa

Už čtvrt století obohacuje kulturní scénu Česka Mezinárodní festival filmů o lidských právech JEDEN SVĚT; dvacátý …

Benešova mnichovská zrada

2. panel konference o E. B. Druhý diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla …

Večírky s Přítomností XII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 27. …