Opravme si svého popletu

„Bavme se o tom, zda nebyla v roce 1948 možná finlandizace tehdejšího Československa,” pravil Miloš Zeman v úterý 9. ledna na slavnostním setkání u příležitosti oslav 100 let od vzniku Československé republiky. Jeho slova uvítal i slovenský host, předseda vlády Robert Fico. Tzv. finlandizaci v roce 2014 Zeman doporučoval i Ukrajině.

Co vlastně pojem finlandizace znamená? Vytvořili jej původně němečtí historikové jako v podstatě pejorativní označení finské poválečné zahraniční politiky vůči Sovětskému svazu. K tomu je třeba doplnit ještě to, že Finsko má se svým východním sousedem – s tehdejším Sovětským svazem a s nynějším Ruskem – velmi dlouhou státní hranici a vztahy s ním pro něj byly, jsou a budou velmi důležité. V době druhé světové války Finsko se Sovětským svazem bojovalo ve dvou konfliktech: v tzv. válce zimní (1939–1940) a pokračovací (1941–1944). V obou z nich bylo napadeno a v obou z nich prohrálo – proto bylo posléze nuceno k různým ústupkům ve prospěch Sovětů, mj. i územním. Bylo zavázáno provádět takovou politiku, která by nebyla vůči Sovětskému svazu nepřátelská. V poválečném období ale zůstalo parlamentní demokracií, právním státem i tržní ekonomikou, v němž se život skutečně podobal o dost více Západu než Východu.

Přenesme se teď do filmu Jana Svěráka Obecná škola, konkrétně ke scéně, kdy prosluněným dnem projíždí autobus, v němž sedí a hovoří otec hlavního chlapeckého hrdiny Edy Součka Fanouš (Zdeněk Svěrák) a učitel Igor Hnízdo (Jan Tříska), hovořící před volbami v roce 1946 o politice. Pan Souček halasí nadšeně o tom, jaká naše děti čeká skvělá budoucnost, když se naše země teď stane mostem mezi Západem a Východem. Jelikož pojetí takového mostu také často patřilo do poválečného finského sebechápání, můžeme říci, že propagátorem československé finlandizace – jakési „čechoslovakizace“ – by byl ve své době právě Svěrákův Souček. Šlo víceméně o to, abychom se, když nás Západ v Mnichově zradil, už neorientovali jednoznačně na něj, ale také hleděli na Východ, jehož Rudá armáda nás osvobodila ze spárů Hitlerových. V praxi to mohlo vypadat podobně jako ve Finsku: spolupráce jak se Západem, tak s Východem, i když z jiných pohnutek.

Finlandizace ale nebyla jednorázovým aktem: jednalo se v podstatě o proces vývoje v trvání několika desetiletí, který procházel mnoha velmi zajímavými peripetiemi, z nichž jde ve zpětné reflexi někdy i hrůza po zádech. Proto je naprosto na místě otázku Miloše Zemana přeformulovat: zda v roce 1948 nemohla být finlandizace Československa zahájena.

Poválečný vývoj Finska a Československa – a to především v období 1944/45–1948 – vykazuje celou řadu podobností. Například: v tehdejších jak československých, tak finských vládách působili komunisté. V parlamentních volbách v roce 1945, které vyhráli finští sociální demokraté s 50 mandáty z 200 křesel, také zabodoval svaz radikálně levicových sil vedený komunisty s 49 mandáty a finští agrárníci se stejným počtem křesel. I ve Finsku pak získali tamní komunisté velmi vlivné pozice – beletristicky tuto tematiku skvěle zpracovává Christer Kihlman v díle Drahý princi, do češtiny přeloženém v roce 1979. Nicméně v roce 1948 byla ve Finsku s podezřením na chystaný komunistický puč koaličními partnery vládní spolupráce s komunisty ukončena. Agrárníci v následných volbách ve stejném roce získali 56 křesel, sociální demokraté 54 a radikálně levicový svaz již jen 38 mandátů. Znovu se finští komunisté dostali do vlády až v roce 1966. Finská společnost – přes nevýhodné východisko dvou prohraných válek – (na rozdíl od společnosti československé) nepřipustila, aby se její vývoj ubíral přímo tam, kam si to prosovětské síly = finští komunisté přáli.

Od roku 1948 tedy ve Finsku již vládly jen takové politické strany, kterým skutečně šlo o zachování demokracie a práva v zemi. Finští sociální demokraté a agrárníci tvořili základ mnohých poválečných vládních koalic. Samozřejmě, že i ony musely brát velmi vážně požadavky východního souseda. Prezident Juho Kusti Paasikivi, bytostný konzervativec, ale zároveň také velký realista, sice prováděl k Sovětům přátelskou politiku, nešlo mu ale o podřízení země zájmům Moskvy. Je iluzorní se domnívat, že československá vláda v čele s Klementem Gottwaldem od roku 1946, definitivně komunisty ovládaná od roku 1948, měla o vývoj podobný Finsku zájem – té o stoprocentní podřízení země zájmům Moskvy šlo. „Čechoslovakizace“ v podstatě znamenala stoprocentní „komunizaci“.

První odpověď na otázku, proč k finlandizaci Československa v roce 1948 nedošlo, tedy spočívá ve výsledku voleb roku 1946, respektive ve způsobu jejich uspořádání v roce 1948. Roku 1946 hlasovalo pro komunisty přes 40 % lidí u nás a přes 30 % na Slovensku. Přes 15 % českých hlasů získala sociální demokracie se značným vlivem prosovětského a prokomunistického Zdeňka Fierlingera. V roce 1948 již jak u nás, tak na Slovensku hlasovalo pro jednotnou, komunisty ovládanou kandidátku Národní fronty přes 80 % voličů. Srovnejme to s tím, s jakými výsledky a jakým způsobem hlasovalo Finsko roku 1945 a 1948 (viz výše). K tomu dodejme, že na rozdíl od této země v Československu nebyla existence agrární strany vůbec povolena a že ve finské sociální demokracii mělo velké slovo její protimoskevské křídlo, orientující se na spolupráci se západoněmeckou sociální demokracií – a že promoskevští sociální demokraté často raději kandidovali za svaz radikální levice vedený komunisty.

Tuto odpověď znal už i Fanda Souček. S Igorem Hnízdem se shodl v prognóze, že v roce 1946 vyhrají volby komunisté – a proto, jak dodal, je teď volit nehodlá, protože on by jim moc narostl hřebínek a moc by se u nás roztahovali. Možná, že už tenkrát tušil, že komunisté nebudou chtít být mostem, že budou chtít být jen Východem. Miloš Zeman možná filmu „pražské kavárny“ ale nebude věřit. Pak bych mu doporučil se dotázat na prvním místě těch, kdo se hlásí ke Gottwaldovu odkazu z roku 1948: proč přes původní proklamace o „československých cestách“ nakonec strategii podobnou Finsku nezvolili, ani se o to alespoň nepokusili? Těžko odhadovat jejich odpověď; umím si ale představit vychytralé cynické úsměvy a: „To se musíte zeptat v Moskvě.“ My nic, my muzikanti.

Zeptejme se tedy, jak vypadala záležitost z Moskvy. V zimní a pokračovací válce, ač je nakonec prohráli, prokázali Finové velkou houževnatost, takovou, že to zaskočilo i samotného Stalina. Historická zkušenost z oněch válek vedla k tomu, že na Sovětský svaz bylo ve Finsku po válce nahlíženo s nedůvěrou. To Stalin věděl a vůči této zemi si počínal opatrně, dobře si jsa vědom, jak velké ztráty jeho armádě v nedávné době způsobila. Finsko bylo také odsouzeno k zaplacení celkem značných válečných reparací, které splácelo standardně podle dohod, na čemž měl Stalin ekonomický zájem. Je možné, že pak do jisté míry – a možná si představoval, že jen na čas – podřídil ve finské otázce poněkud nejisté zájmy mocenské zájmům hospodářským.

Československo nemělo v poválečné době na rozdíl od Finska zkušenost sovětského vojenského napadení – tu získalo až roku 1968. Osvobození velké části Československa Rudou armádou v roce 1945 vedlo k tomu, že značná část veřejnosti včetně československého prezidenta nepovažovala Sověty za nepřátele. Připočtěme k tomu i dlouhodobější panslavismus u nás – jsme přece Slované – a dodejme, že Finové své národní emancipace dosahovali naopak proti ruskému živlu: přes sto let byli součástí carské říše, od které se oddělili založením samostatného státu roku 1917. Československo bylo pak pro Stalina – za značného přispění jeho páté kolony – snadnějším soustem: s nějakou dlouhodobou finlandizací se nemusel moc obtěžovat, když o ní zájem u vlády československých soudruhů nebyl. Vzpomeňme, jak rychle se o něco dřív vzdali myšlenek na Marshallův plán; stačilo jen, aby se rozčílil.

Sovětsko-finské a sovětsko-československé vztahy byly prostě a jednoduše jiné, a jiné byly i finské a československé poměry.

publikováno: 16. 1. 2018

Datum publikace:
16. 1. 2018
Autor článku:
Jan Dlask

NEJNOVĚJŠÍ články


Malý stát zemřel, zapomeňte, přichází Erár!

Prakticky každá vláda si do programového prohlášení píše, že chce „moderní, štíhlý, efektivní, úsporný stát“. …

Beneš, zasloužil se o stát – Mýlili jsme se

3. panel konference o E. B. Třetí diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla v Topičově …

Bezpečnostní riziko

Jestliže člen vlády, zejména pak ministr silového ministerstva, a jím ministerstvo zahraničí je, začne mluvit o někom …

Dostali jsme, co jsme chtěli?

Výchozí situace: V bytě jednoho slovenského maloměsta se na Silvestra schází rozvětvená česko-slovenská rodina, aby společně …

Británie v jaderné pasti

V Česku panuje „jaderný konsensus“. Celá politická scéna se zcela výjimečně shodne – na tom, že …

Jeden svět: Filmová debata o stavu současného světa

Už čtvrt století obohacuje kulturní scénu Česka Mezinárodní festival filmů o lidských právech JEDEN SVĚT; dvacátý …

Benešova mnichovská zrada

2. panel konference o E. B. Druhý diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla …

Večírky s Přítomností XII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 27. …