Nad níže publikovanou glosou Jana Urbana Omluva Dubčekovi[1] jistě zajásají nostalgici za pražským jarem, jakož i historici či novináři, kteří v pohledu na soudobé československé dějiny upřednostňují tak zvaný realistický přístup, chcete-li relativistický. Toto mentální rozpoložení ducha potvrzuje existenci axiomu, že u každého problematického jedince nebo společenského systému vždy najdeme nějaké pozitivní prvky, které jinak obludné fasádě dodávají zdání lidskosti, normálnosti. Příklady: Normalizační premiér Lubomír Štrougal pravidelně chodíval na utkání fotbalové Sparty. Ergo, alespoň v očích sparťanů, to tak velký lump a zločinec být nemohl. Anebo, za komunismu měli všichni práci a autobusy jezdívaly i do té nejzapadlejší vesničky. Tudíž ten režim úplně špatný nebyl. Při podobné argumentaci se přitom záměrně nebo z ignorantství opomíjejí věci zásadní, podstatné. Jakoby pouhý