Jak jsme již v Přítomnosti informovali[1] den po druhém kole českých prezidentských voleb, v neděli 28. ledna 2018 si volili prezidenta i ve Finsku, i když v prvním kole. To se ovšem stalo i kolem posledním. Je dobojováno, vítěze již známe. Současný finský prezident Sauli Niinistö (69 let) obhájil svůj mandát i na druhé šestileté období. Všechny své vyzyvatele porazil s výsledkem 62,7 % všech hlasů, což podle finského volebního zákona znamená, že druhého kola již není zapotřebí. Až v posledních týdnech před volbou mohly průzkumy napovídat, že by se za určitých okolností druhé kolo konat mohlo, neboť Niinistö měl obdržet něco mezi 50–60 %, což se nezdálo být tak suverénním vítězstvím jako ještě několik měsíců předtím. Voliči přesto nakonec rozhodli takto. Žádný z jiných kandidátů nezískal nad 13 % hlasů. Situace, kdy byl kandidát zvolen ihned v prvním kole přímé volby, je naprosto unikátní nejen ve finském, ale i celosvětovém měřítku.

Niinistö navíc zvítězil ve všech třistajedenácti finských obcích, respektive okresech, a to i v těch, kde žije švédskojazyčná menšina, zastupovaná vlastní politickou stranou, která měla ve volbách svého vlastního koně. Symbolický význam má rovněž i to, že Niinistöa podpořily i okresy tradičně levicové, kde by se podpora kandidáta, jenž byl původně politikem pravicovým, vůbec nepředpokládala. To proto, že právě před sto lety a jedním dnem, 27. ledna 1918 ve Finsku vzplála krvavá občanská válka mezi bílými a rudými, na politické rovině motivovaná tradičním pravo-levým konfliktem, a jejíž rány, pociťované snad v každé finské rodině, se dosud úplně nestačily zahojit – i když možná by šlo říci, že právě teprve teď.

Co se týče obsazení druhého místa, pak zde Finsko rozděleno je, neboť obce se pořadím dalších kandidátů od sebe již výrazně liší – nikoliv ale u místa prvního. Niinistöovo vítězství neplatí u jednotlivých okrsků – pokud je nějaký obvod „mým vlastním“, pak je to helsinské zahradní městečko Käpylä (viz odkaz níže[2]), kde žije mnoho mých finských přátel a kam pokud možno při každé návštěvě Finska zavítám. Ve volebním okrsku Käpylä A a Käpylä B vyhrál kandidát Zelených Pekka Haavisto, který se celostátně umístil jako druhý.

O některých důvodech vysoké Niinistöovy obliby jsme již psali[3]. Můj bývalý kolega a přítel z Finska mě ještě upozornil na to, že vysoká popularita stávajícího prezidenta je v této zemi celkem obvyklým jevem – a je fakt, že několik dřívějších finských prezidentů bylo rovněž zvoleno i na další období. Prezidenti tu nezasahují do každodenní politiky, straní se všednodenních sporů na politickém kolbišti a na veřejnosti vystupují zřídkavě. Tím je pro ně snazší si uchovat obrázek sjednocujících státníků. Pak již nejsou vnímáni jako představitelé vlastních politických stran, ale jako skuteční celonárodní či všelidoví vůdci. Toho si byl zajisté vědom i Niinistö, jenž na své druhé funkční období kandidoval jako nezávislý, nikoliv jako představitel své mateřské strany.

Další důvod může spočívat v Niinistöově zahraniční politice. Ta sjednocuje jak prvky tradiční finské nezúčastněnosti, která zemi umožňuje provádět vlastní zahraniční politiku usilující o stavění mostů mezi Západem a Východem, tak prvky politiky, která chce Finsko více zapojovat do celoevropské spolupráce (přičemž země členem EU je) či spolupráce s NATO (kde země členem není). Niinistö byl tím, kdo se jako jediný evropský politik po uvalení sankcí na Rusko setkal jak s Putinem, tak i s Porošenkem, a kdo se v minulém roce během krátké doby setkal s prezidenty USA, Ruska i Číny. To bylo považováno za finský zahraničněpolitický úspěch. Na druhou stranu, Niinistö se nestaví odmítavě ke spolupráci Finska s NATO a podporuje společná vojenská cvičení i další vojenskou spolupráci mezi Evropou a Severní Amerikou. Stoupenci obou těchto zahraničněpolitických linií pak v Niinistöovi vidí svého člověka.

Může být zajímavé zmínit některé údaje napovídající důležité rysy finské politické kultury. Na rozdíl od letošní české volby ve Finsku v podstatě jako vždy kandidovali hlavně představitelé tradičních politických stran. Účast v těchto prezidentských volbách byla o něco menší než v minulých: dosáhla 66,7 % i se započtením hlasů ze zahraničí, zatímco u domácích voličů byla 69,9 %. Tím se blíží volební účasti v druhém kole prezidentských voleb českých. Ve Finsku, které má něco přes 5,5 milionu obyvatel, bylo celkem odevzdáno 3 001 325 hlasů, z toho menšina (1 413 803) v řádný den voleb a většina (1 587 522) v předběžném korespondenčním hlasování trvajícím jeden týden (17. – 23. ledna). To je zavedeno proto, že účast by Finům mnohdy znemožňovaly velké vzdálenosti mezi místem bydliště a volební místností: o tom nejlépe vypovídá fakt, že Finsko je mj. pátou největší zemí EU, co se týče rozlohy, ale desátou nejmenší, co se týče počtu obyvatelstva. Mám ale za to, že by možnost korespondenční volby u nás přivítali nejen mnozí venkované, ale i obyvatelé velkých měst, kteří se v době voleb právě nacházejí v zahraničí.

Staronový prezident po zveřejnění výsledků oznámil, že vítězství oslaví partičkou karet se svou ženou a tchyní. V pořadí druhý uchazeč o prezidentský post Haavisto vyjádřil svou skepsi k tomu, že se o něj bude ucházet i potřetí: Niinistö jej poprvé porazil roku 2012 v druhém kole, nyní již v prvním. Výsledek kandidátky populistických Pravých Finů Laury Huhtasaari, jejíž strana si v minulém roce prošla rozštěpením, je hodnocen jako úspěch, neboť skončila na třetím místě. Je silnější než obě kandidátky tradičních levicových stran, sociální demokracie a Levicového svazu dohromady; připomeňme, že právě sociálnědemokratičtí prezidenti vládli zemi třicet roků, tj. v období mezi lety 1982–2012, čemuž současný chabý výsledek vůbec nenapovídá. Huhtasaari ihned zalovila v hodnotově spřízněných voličských vodách kandidáta Paava Väyrynena, v pořadí čtvrtého, když prohlásila, že on představuje minulost, zatímco ona budoucnost; Väyrynen je ročník 1946, Huhtasaari 1979.

Stran financování kampaní jen tolik, že bylo přepočítáváno, kolik jednotlivý voličský hlas jednotlivé strany stál. U Haavista se jedná o 0,26 eura, zatímco u Vanhanena, kandidáta centristů, 4 eura, tj. o sumu větší než patnáctinásobek. A u Väyrynena se objevila zpráva o financování jeho kampaně finsko-ruským konsorciem.

Co mě osobně nejvíce na výsledku finských voleb překvapuje, je nesoulad mezi procenty hlasů pro jednotlivé kandidáty a procenty hlasů, kterých obvykle v parlamentních volbách dosahují jejich strany; nejblíže jsou možná Zelení a Praví Finové. Z tabulky níže totiž vyplývá, že Niinistö musel oslovit voliče naprosto celého politického spektra; uvádí se, že nejméně příznivce Levicového svazu, kterým nejvíce vadí Niinistöova pravicová orientace. Kam ale jejich hlasy odešly, když ne k němu? Všechny rozhodně ne k programově blízkým sociálním demokratům, u nichž je propad ještě mnohem větší.

(*) prosincový průzkum Yle Uutiset/Taloustutkimus

(**) odštěpenecká frakce od Pravých Finů, jejíž někteří členové podpořili Niinistöa

Kandidátka M. Kyllönen výsledky komentovala slovy, že Niinistöovi by výsledek mohl závidět i Putin, jenž se bude v Rusku o úřad prezidenta ucházet letos na jaře. Ten v posledních prezidentských volbách v roce 2012 získal 63,64 % (tj. o necelé procento více než nyní Niinistö), přičemž se ale spekulovalo o volebních podvodech.

Převedeno k nám domů, Zeman rozhodně závidět může. Jeho vítězství bylo velmi těsné. Ve Finsku by se ale mohl poučit, vždyť v blahých to časech ještě často odkazoval na severské státy jako na vzor. Jeho obrazu celonárodního vůdce a sjednocujícího státníka ve srovnání s finskými poměry něco škodí. Alespoň podle mého názoru velmi výrazně chybí jeho zahraniční politice vedle východní linie rovněž ona západní. A rovněž jeho aktivity typu pověření sestavením vlády Jiřímu Rusnokovi – jehož (a zároveň Zemanova) strana vůbec nebyla zastoupena ve sněmovně – rozhodně nelze nazvat „nevstupováním do každodenní politiky“.

Další odkazy:

https://www.pritomnost.cz/cz/politika/2185-severska-prezidentska-detektivka