Jelikož jsem v Arménii už nějaký ten pátek, tak mě jen tak něco nerozhodí. Neohroženě se na přechodu vrhám před kapoty nekončící kolony aut tam, kde neexistují semafory. Neustálé ptaní jsem již přejala za běžnou součást života a obstojně dovedu číst zhruba tři čtvrtiny z 39 arménských písmen. No obstojně... Pokud maršrutka, na níž jsou stanice napsané samozřejmě jen arménsky, stojí na červenou těsně před zastávkou, tak se mi občas i povede najít v kudrlinkaté změti písmeno „K“, jímž začíná název centrálního autobusového nádraží v Jerevanu. Jako problém se občas mohou ukázat úplně jiné zastávky, shodou okolností také začínající na písmeno K, ale jak na zlost nacházející se na opačném konci města. Takovými drobnými překvapeními prostě život člověku ukazuje, že