„Za každým velkým majetkem je zločin.“ Tento výrok bývá připisován různým autorům, obsah je však důležitější než jeho autor. Průvod nejrůznějších vykuků dělá co může, aby jeho pravdivost potvrdili. Tolik vynalézavosti, energie, vytrvalosti a jistého typu inteligence dlužno ocenit. Zametání stop zločinů, jimiž bylo majetku dosaženo, je povinností zbohatlíka podobně jako činnost filantropická a charitativní. Koneckonců i Rockefelleři a Rotschildové se stali mecenáši, sběrateli umění, zakladateli univerzit a podporovateli lidumilných akcí vzbuzujících úctu, teprve poté, co nasyslili dostatečně velký majetek prostředky, pro něž by slovo košér bylo značně nepřesné. Experimentálně potvrzený fakt, že přáním gangstera je proměnit se v důstojného ochránce zákona, protože to je nejspolehlivější prostředek jak uhájit naloupený majetek, patří mezi nedbale střežená státní tajemství.

Lidová moudra bývají naopak od pravdy na hony vzdálená. V lepším případě jim lze přiznat status polopravdy, většinou se jedná o pouhé blbosti. K těm patří i chytrost, že bývalý pytlák je nejlepší hajný, kterou sdílí i kníže Schwarzenberg, majitel lesů. Znalost prostředí a vhled do psychologie pytláka mohou být užitečné pouze pod podmínkou vnitřní proměny, věci poměrně náročné, vzácnější šafránu. Z bývalého bankovního lupiče se může stát přijatelný policista jen v případě, že mu hrozí vězení a stojí nad ním dráb s karabáčem. Protože leopard své skvrny nemění, jak praví další z lidových, pro změnu tentokrát afrických mouder. Válečníky žadonícími o odpuštění, hamouny, kteří usoudili, že už mají nahrabáno, ani revolucionáři, kteří připustili, že byli zapálenými budovateli říše, v níž byla smrt vykoupením, historie vskutku nepřekypuje. Proto svou litanii raději uzavřu posledním lidovým chytrem hovořícím o kozlu zahradníkem.

Jan Berwid-Buqwoy je vedle, když se domnívá, že se musí člověk dusit závistí, aby ze sebe vykřesal námitky proti Babišovi. Nevýhoda závisti totiž spočívá v tom, že jí člověk škodí především sám sobě. Zájemce mohu ujistit, že nesdílím přesvědčení, že každý boháč je opovrženíhodný a každý chudák je chudý nezaslouženě. Systematický a systematizovaný odpor vůči movitým je především skvělým nástrojem k rozdmychávání marxisticko-leninské třídní nenávisti, jež si ani stupiditou, ani škodlivostí nezadá s nenávistí rasovou. Existuje řada dalších, mnohonásobně pádnějších důvodů, proč se mít před Andrejem Babišem na pozoru.

Patrně nejstručnější srovnání vyslovila Džamila Stehlíková: „Podobnou koncentraci exekutivní, zákonodárné, ekonomické a mediální moci v rukou jednoho člověka jako Babiš má například Vladimír Putin v Rusku. Andrej Babiš je stejně jako Putin bezohledný selfmademan, stejně jako Putin byl vychován v řadách státní bezpečnosti (StB v Československu, KGB v Rusku). Na rozdíl od Babiše se Putin v Rusku dostal o značný kousek dál v potlačování svobody i likvidaci lidských práv. Ale Babiš má dost času, aby se vyrovnal Putinovi. Nadání má obdobné, ne-li větší. Na rozdíl od Putina umí sám sebe s chutí pochválit, v tom se podobá Donaldu Trumpovi. Tandem se Zemanem podrží Babiše u kormidla tak dlouho, jak to bude Babiš potřebovat.“

Často nedoceněnou výhodou naší rozkolísané doby je to, že u lidí narozených před rokem 1960 se stačí podívat na životopis, aby si člověk udělal poměrně přesnou představu o jejich charakteru. V zemích dlouhodobě praktikujících demokracii je taková věc mnohem náročnější. Ale ani tam není vše ztraceno. K tomu, abychom zjistili, s kým máme čest, stačí zjistit, jak nakládá s časem, s kým se stýká a co považuje za obyčejné, běžné a správné. Psychoanalýza je zbytečný luxus, povrchní přelet nad peripetiemi života k nutné orientaci zpravidla bohatě stačí.

Pamětníci nepostižení stařeckou demencí, Alzheimerovou chorobou ani syndromem trestuhodného národního, či v případě Andreje Babiše dokonce mezinárodního smíření, už v 70. a 80. letech minulého století v Československu blahé paměti dobře věděli, jaká kvalifikace byla požadována pro práci v zahraničním obchodu. Seznam je hutný a stručný: servilnost, oportunismus, schopnost papouškovat a dobrý žaludek. Ochota stýkat se s tajnou policií byla podmínkou tak samozřejmou, že se rozuměla sama o sobě. Uchazeč o práci v tomto oboru rozhodně neklesal pod tíhou morálních zásad jakéhokoli původu. Zločinecká organizace, jejíž členové se oslovovali „soudruhu“, si dávala bedlivý pozor, aby se mezi ně nevetřel rozvratný element. Kam až obcování s perzekučním aparátem zašlo, dnes už přesně vědí jen namočení. Není tedy třeba čekat na rozsudek soudu, aby si člověk udělal obraz o lidských dimenzích antihrdiny tehdejší a hrdiny dnešní doby. To, co z dostupných informací neúprosně vyplývá, je portrét cílevědomého a bezskrupolózního tvora záporných lidských kvalit. Jeho jedinou, ale o to soustředěnější motivací, je chorobná hrabivost. Obraz je portrétem přímočarého talentovaného oportunisty jdoucího přes mrtvoly za svým sobeckým cílem, schopným vytěžit maximální zisk bez ohledu na prostředí, v němž se momentálně nachází. Ostatně sám Babiš se ani na veřejnosti netají tím, že byl prospěchář. Jeho kariera traviče studní po roce 1989 je plynulým pokračováním dráhy započaté v dobách akce Asanace. Držitelství těchto vcelku běžných schopností ovšem naprosto nic nevypovídá, ani o inteligenci, ani o profesionálních schopnostech. Vždyť i bankovní lupič se bez organizačního talentu rychle ocitne za mřížemi, nešikovný kapsář riskuje na každém náměstí. Výraz inteligence je neúnosně široký, aby mohl být s úspěchem použit v rozpravách o četnících a zlodějích. Kupříkladu na inteligenci, paměti, cílevědomosti, kombinačních schopnostech, rozhodnosti a důslednosti Al Capona není obtížné se shodnout, rozdíl spočívá v postojích, které k němu zaujímáme. Babišův podnik utěšeně vzkvétá díky metodám, které by bylo snadné poctivým pátráním dokázat. Nikterak se neliší od metod, které detailně popsal Mario Puzo v románu Kmotr. Vyhrožování, zastrašování, zneužíváním slabostí, podvody a zavazování prosťáčků, jejichž služby by mu mohly být později užitečné. I zrůda může být geniální, za bezchybným charakterem se může rozkládat bezbřehá prostoduchost. O tom, že by Babiš prodělal nějakou vnitřní proměnu, se jeho spolupracovníci a podřízení nezmiňují ani v opilosti, ani omylem. O čem se zmiňují, je nadutost, vzteklost, autoritativnost, vypočítavost a bezohlednost. Nadání spekulovat, hrát, riskovat, podnikat, žulit, svádět, oblbovat a bulíkovat neupře Babišovi jakožto ryzímu produktu normalizace ani šťastný držitel kuponové knížky.

Z výše uvedeného je patrné, že Babiš nikdy nevysloví, co mu slina na jazyk přinesla a za všech okolností bude říkat pouze to, co se mu hodí do krámu. Minimálně k tomu byla marxistická drezúra užitečná. Posluchači tím získávají velký náskok, protože je zcela zbytečné mu naslouchat, nebo dokonce o jeho žvatlání uvažovat a brát ho vážně. Jsou to výzvy k odstranění blábolu od člověka, který prožil polovinu života na schůzích a poradách centrálních plánovačů, kteří přivedli k ekonomickému, kulturnímu i morálnímu bankrotu jednu dříve snesitelnou zemi.