Mně by vlastně ani v zásadě nevadilo, kdyby se tu a tam bouralo něco historicky cenného (s logickým omezením samozřejmě), ale vadí mi, že dnešní doba není schopna ničím adekvátně cenným to nahradit. Ohavné skleněné tabulové obludy, v nichž bych se obával o duševní zdraví. Technicistní geometrismy, které musí strašit děti. Architektura je přece niterní věc. Vyjadřuje „ducha doby“, ale i stav individuálních potřeb, a ty mě právě straší. Zcela zapomenutý Herbert Madlmayr napsal kdysi tato pro mě zcela zásadní slova: „V dobách duchovně zdravých (v náboženských dobách) sdružovali se nejlepší lidé, kdo čím mohl, pomohl, a stavěli chrámy ke cti a slávě Boží. Co takto stvořili, byly architektury; jejich nejlepší konání bylo uměním, bohoslužbou. Dnes spřáhají se a tovaryší