Dobře u nás etablovaný bolševismus.

V rámci jednoho programu Ústavu pro studia totalitních režimů zpracovávám příběhy lidí, kteří po únoru 1948 a v 50. letech nový režim nepřijali a snažili se nějakým způsobem vůči němu bojovat. Všichni za své odhodlání a postoje zaplatili většinou mnohaletými pobyty ve vězení, v pracovně trestních táborech tehdejšího československého „gulagu“. Některé jejich odvaha, vůle vzepřít se nespravedlivému zřízení, stála život.

Výzkum je zaměřen na území dnešní České republiky. Poslouchám tak zpravidla několika hodinové vyprávění českých pamětníků, jež historici nebo badatelé z ÚSTR nahráli na audiovizuální záznamové nosiče. Pomalu se blížím k první stovce vyslechnutých příběhů a obraz, který z těchto nahrávek vyvstává, v mnohém boří různá klišé a nepravdy, jež se o nástupu komunismu a době stalinismu v Československu v kolektivním vědomí společnosti usadily.

Tím prvním je falešná iluze šířená za bývalého režimu komunisty, jak spontánně a v naprosté většině společnost přijala únorové „vítězství pracujícího lidu“. Neboli že národ stál za stranou a nové pořádky odmítly pouze hrstky poražené buržoasie, politická reakce a nepřátelé ze zahraničí. Dnes tuto rádoby chtěnou propagandu, tedy že se proti vítězné straně skoro nikdo nepostavil, nepřímo přiživují mnozí publicisté i někteří historici odkazy na „klasicky český“ nedostatek odvahy či lhostejnost o věci veřejné.

Komunistické převzetí moci samozřejmě přivítali stoupenci tohoto hnutí a mnozí levicově smýšlející občané. Velká část společnosti pak byla ovlivněna masivní poválečnou propagandou o zrádném Západě, jenž nás v Mnichově nechal na holičkách, o hrdinném sovětském osvobození a také o spravedlivém socialistickém programu Národní fronty. Proto první poválečné volby v roce 1946 dopadly alespoň v českých zemích pro KSČ velmi příznivě a svým způsobem legitimizovaly únorové události.

Na druhou stranu ovšem existovalo velké množství spoluobčanů, kteří s komunistickou vládou nesouhlasili, další osud země jim lhostejný nebyl, a jak sami ukázali, nebáli se. Šíře odporu ze zmíněných nahrávek pamětníků je totiž překvapivě velká, týkala se všech sociálních vrstev a vznikala opravdu spontánně a ihned od února 1948 až do první poloviny 50. let skoro ve všech českých a moravských okresech.

Z velké části šlo o mladé lidi ve věku od 17 do 30 let, kteří sami nebo pod vedením starších osob zakládali ilegální skupiny. Ty se lišily velikostí, v průměru se počet členů jedné skupiny pohyboval od 5 do 30 osob. Výjimky ovšem potvrzovaly pravidlo, jedna z největší odbojových skupin „Světlana“, působící převážně na Moravě, měla několik stovek členů.

Všechny spojovala hluboká averze vůči novému režimu, avšak jejich aktivity mohly být různé: rozbíjení agitačních skříněk; ničení komunistických plakátů; psaní protirežimních hesel na zdi a vozovky; výroba a šíření protikomunistických letáků, myšlenek T. G. Masaryka; sabotáže (zapalování stohů, přerušování elektrického proudu, poškozování strojů); fyzické útoky na komunistické funkcionáře (většinou zfackování, těžké ublížení na zdraví či zabití byly výjimečné); útoky na sídla strany (např. v Mladé Boleslavi takto v noci explodovala redakce Rudého práva); skrývání pronásledovaných osob; pomoc při ilegálním přechodu státní hranice; sběr informací pro západní rozvědky; shánění zbraní a třaskavin, vojenský výcvik a příprava na očekávanou 3. světovou válku nebo otevřený konflikt s mocí.

Z čeho se tato averze rodila? U mladých lidí šlo zejména o reakci na zakázaný Junák či Sokol. Ostatně jak citlivě reagovala mládež, ale i děti, na první komunistické zákazy, přesně popsal v Revolver revue č. 94/2014 malíř a karikaturista Pavel Vošický, když vzpomínal na zákaz oblíbených kreslených seriálů. „Kdyby byli bývali v osmačtyřicátém o trochu chytřejší, tak by si proti sobě nepostavili dvě generace dětí, které tím připravili o jejich komiksové světy. /…/ Například nedělní Právo lidu vycházelo v takové červené barvě, ve které byl i komiks. A najednou tam jednu neděli nebyl. Dlouho jsme věřili, že je to nedopatření, že Barney Baxter bude dál bojovat proti galaktickým narušitelům a Roy s bobry budou dál zkoumat Indiány. V zájmu svých sociálních představ spravedlivého světa tak komunisté hned na začátku své vlády zničili sny mladých generací. To může udělat jen blbec. A věřím, že v povědomí těch generací to zůstalo. Aspoň já jim to nikdy nezapomněl.“

Nejednalo se však pouze o zákaz kreslených seriálů nebo mládežnických či sportovních organizací, co nutilo mladé lidi k ilegální činnosti. Členové odbojových skupin jasně viděli, jak zlo zasahuje všechny sféry života. Mělo podobu znárodňování, kolektivizace, kdy nová moc oproti svým nedávným slibům bez milosti zabavovala rodinné firmy, živnosti, hospodářství, domy i usedlosti. „Nemohl jsem se na to nečinně dívat, když vyháněli sedláky z jejich usedlostí, a lidem, kteří celý život dřeli na svém hospodářství, brali dobytek, pole,“ vzpomíná v jedné nahrávce Josef Brzoň z Bernartic.

Konkrétních životů se bezprostředně dotkly i vyhazovy ze škol a zaměstnání na základě „kulackého“ či živnostnického původu. „Bylo to zvláštní pracovat v hospodě, kterou založil děda, vedl ji můj otec, a přitom už nebyla naše,“ popisuje toto období Jan Blažíček z Polničky na Vysočině, který měl výborné školní výsledky na obchodní akademii, ale kvůli živnostenskému původu nedostal doporučení ke studiu hotelové ani vysoké ekonomické školy a o rok později se marně hlásil na tělovýchovný institut, byť byl trojnásobný mistr ČSR v běhu na lyžích. Až do roku 1949, kdy narukoval k pomocným technickým praporům (PTP), tak pracoval ve znárodněné rodinné hospodě.

V katolicky silných krajích na jižní Moravě a Vysočině vznikaly ilegální skupiny i kvůli pronásledování věřících, kněží. Vypráví o tom třeba Vlasta Černá z Horního Štěpánova na Prostějovsku, která pomáhala s úkrytem kněze Felixe Maria Davídka i s jeho pokusem o přechod státní hranice.

Odpor vůči komunismu ale podněcovala i negativní zkušenost s Rudou armádou v roce 1945 (krádeže, drancování), informace o životě v Sovětském svazu, odlišný světonázor, zákaz opozičních demokratických stran. Nezanedbatelnou roli pak hrála i osobní známost komunistických funkcionářů z vesnic a malých měst, kteří se vesměs těšili reputaci ochmelků, lenochů a špatných hospodářů. Mimo zmíněné mladé lidi, studenty i dělníky, se tak do odboje proti komunismu zapojovali i věkově starší řemeslníci, obchodníci, zemědělci, živnostníci, inteligence a věřící.

Velká část z nich pocházela či žila na venkově. V jejich vzpomínkách proto nepřehlédnutelně vyniká, jak dobře byli informovaní o komunismu i o reálném životě v Sovětském svazu. Zdrojů měli několik:

• Vyprávění otců a dědů legionářů z 1. světové války, kteří bolševický teror i vládu poznali na vlastní kůži během tažení Ruskem. 
• Negativní zkušenosti lidí, jež se do Sovětského svazu dostali profesně v době první republiky, a vrátili se. 
• Zprávy o pohnutých osudech volyňských Čechů za uměle vyvolaného hladomoru na Ukrajině či o charkovském procesu s 37 československými učiteli obviněnými z vykonstruované špionáže v roce 1931. O samotném procesu, věznění a vyhnanství, hodně psal do českých časopisů jeden z odsouzených učitelů Jiří Bezděk. 
• Před únorem 1948 dostupná a kriticky zaměřená literatura o životě v Sovětském svazu, například kniha spisovatele Jiřího Weila z období stalinské Velké čistky Moskva hranice. Anebo často zmiňovaný román Theodora Krögera o životě německého zajatce z 1. světové války na Sibiři Zapomenutá vesnice. 
• Ve velkých městech jako Praha, Brno, Ostrava, zůstalo v paměti i mizení z pohledu Sovětů nebezpečných československých občanů, které na konci války nezákonně zatýkali a tajně deportovali do Sovětského svazu příslušníci speciálních jednotek NKVD podřízených přímo Stalinovi SMĚRŠ (Smrt špionům). „Češi se bojí čekistů víc než ve své době gestapa.“ Napsal si v květnu 1945 do svého deníku tlumočník SMĚRŠ Siněvirskij, jenž později přeběhl na Západ a své zápisky tam publikoval. Příznačně je zachycena atmosféra v Praze i v Pamětech profesora Václava Černého: „Bylo opravdu proč se třást, nebyl to dobrý pohled. Kam zmizel bývalý zemský vojenský velitel generál Vojcechovský, kdysi generál ruské armády přišlý přes Sibiř s legiemi?“

O to víc tyto znalosti obyčejných lidí kontrastují s tvrzením různých bývalých stalinistů a komunistů, předních režimních umělců a intelektuálů z 50. let, že tenkrát neměli žádné tušení o sovětské realitě, o sovětských nezákonnostech, že se až do Chruščovova kritického projevu na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 nic nevědělo.

Doba působení odbojových skupin je rovněž různá, ale v průměru nepřežívaly více než dva roky. Opět existovaly výjimky, převážně však Státní bezpečnost odbojovou aktivitu brzy po vzniku odhalila a zatýkáním ukončila. V naprosté většině případů se tak stávalo na základě udání (sousedů, spolužáků, spolupracovníků, učitelů, nadřízených, příbuzných). Podezření vzbudilo chování, anebo někdo ze členů skupiny příliš či neopatrně mluvil. Často se StB také podařilo mezi odbojáře infiltrovat svého agenta a činnost pak monitorovat.

Takto kontrolované skupiny pak estébáci nechávali působit delší dobu. Záměr byl zřejmý, zjistit co největší počet nepřátel. Některé skupiny jako zmíněná „Světlana“ byly totiž rozděleny na několik podskupin, jež se vzájemně neznaly, a komunikaci mezi nimi zajišťovalo pouze nejužší vedení. Anebo spolupracovaly v rámci regiony s jinou skupinou, kterou StB ještě neznala.

Po zatčení obyčejně následovaly několikaměsíční vyšetřovací vazby v krutých podmínkách – nedostatek jídla, hygieny, pohybu, spánku, světla, vystavení extrémnímu chladu, bití, často i mučení, psychické vydírání, ponižování, totální absence komunikace s rodiči, s partnery. V tomto směru měly u zadržených nejhorší reputaci pražská Bartolomějská, vila StB v brněnských Pisárkách a věznice v Uherském Hradišti. I po desítkách let se při vyprávění o výsleších mnozí pamětníci rozplakali nebo muselo být natáčení rozhovoru přerušeno.

Soudy s obžalovanými bývaly v těch nejhorších letech (1948–1953) většinou veřejné a probíhaly za nenávistné atmosféry, kterou v soudních místnostech či v někdejších Sokolovnách, pokud se líčení konalo v malém městě, zajišťovali zfanatizovaní svazáci a dělníci. Ti obžalované hanlivě uráželi a žádali pro ně nejvyšší tresty. Advokáti ex offo byli obžalovaným přiděleni mnohdy teprve v den procesu. Převážně svým klientům pouze poradili, aby se přiznali, a v případě, že nedostanou trest smrti, aby se neodvolávali. Odvolávací soudy totiž tresty obyčejně ještě navýšily.

Režim své oponenty a nepřátele trestal nemilosrdně. Někdy odbojová skupina neměla ani čas něco podniknout, anebo rozšířila pouze jeden leták, a přesto padaly tresty smrti, doživotí, sazby v rozmezí od 25 do 3 let. A to hlavně za údajnou velezradu, špionáž, spolčení proti republice, sabotáž a neoprávněné držení zbraně. Je zajímavé, že na otázku, jak jste vnímali své vysoké tresty, většina bývalých odbojářů odpověděla stejně. Neboli že 18, 20, 25 let vězení brali na lehkou váhu. Převládalo totiž mínění, že tak krutý a nespravedlivý režim nemůže přece dlouho vydržet, a proto padne „do švestek“, „do Vánoc“, „do jara“. Anebo se věřilo tomu, že záhy vypukne světová válka a Československo osvobodí západní armády. Tehdejší hojně sdílená idea brzkého a nevyhnutelného konce komunismu tak představuje zjevný paradox s jeho skutečným koncem v listopadu 1989. Neboť ještě v létě toho roku byla většina společnosti přesvědčena, že v Československu bude komunismus pokračovat dál. A do Vánoc bylo po něm.

Po smrti Stalina a Gottwalda v březnu 1953 se délky vynášených trestů začaly zkracovat zhruba o polovinu, ale neplatilo to obecně. Například členové skupiny Jiřího Hylmara z Nové Paky dostali v roce 1955 za ilegální skautskou činnost od 18 do 3 let. Dalšími vedlejšími tresty, o nichž se moc nemluví, avšak život odsouzence citelně poznamenaly především po návratu z vězení, byly vysoké finanční pokuty, propadnutí veškerého majetku státu a mnohaletá ztráta občanských práv. Posledně zmíněné se začalo počítat teprve od průchodu vězeňskou bránou na svobodu. Jaká to ale byla svoboda, když bývalý vězeň nesměl třeba deset let studovat?

Většina takto odsouzených mužů končila na Jáchymovsku, Slavkovsku nebo Příbramsku, kde za nelidských podmínek těžili uranovou rudu. Na ženy čekaly věznice, nechvalně proslula především ta pardubická. Mohly být také převezeny do dnes už nepříliš známé části československého gulagu Želiezovců na jihu Slovenska, kde existoval obrovský zemědělský pracovně-trestní tábor, obhospodařující půdu a statky někdejšího šlechtického rodu Esterházy. Mladistvé zase posílali do Nápravného ústavu Zámrsk.

Po uplynutí trestu nebo po předčasném propuštění na amnestii se stigma politického vězně s každým táhlo až do roku 1989. Všichni zpovídaní měli problém se zaměstnáním. Po návratu domů nemohli dlouho najít jakoukoliv práci, první roky po věznění převážně pracovali manuálně a na podřadných místech. Pravidelně je také kontrolovala StB, anebo jim nabízela spolupráci za nabídky lepšího zaměstnání, možnosti studia. Na jejich věznění dopláceli i rodinní příslušníci. V 50. letech je běžně vystěhovávali z rodinných domů, vyhazovali ze zaměstnání, ze škol. Později se moc mstila na dětech, nejčastěji formou zamítnutí středního či vysokoškolského studia.

Výzkum se týká konce 40. a začátku 50. let minulého století. Na jeho základě samozřejmě nelze tvrdit, že tehdejší Československo bylo v občanské válce a hory i města se hemžily partyzány, odbojáři. Jak ale v jednom rozhovoru říká Ctirad Mašín: „Po únoru 1948 tady existoval nezanedbatelný potenciál odporu, nebyl ale koordinovaný, proto nemohl být úspěšný.“ Tento potenciál nespokojenosti s komunisty ovšem existoval už před únorem. V tomto směru jsou zajímavá slova Jiřího Housara z Písku, jenž byl v roce 1950 odsouzen za velezradu k 15 letům odnětí svobody. „Pořád jsme čekali, že Beneš něco udělá, vyzve nás, abychom i my nekomunisti ukázali svoji sílu, odhodlání hájit demokracii.“ Kdo ví, jak by situace dopadla, pokud by demokratičtí politici tenkrát odpovídali na komunistické manifestace síly (Lidové milice, stávky, v únoru svolaný sjezd závodních rad do Prahy) apely na spoluobčany, na oblíbená mládežnická hnutí i sportovní organizace, jimž svoboda a demokracie nebyla lhostejná, aby vyšli do ulic svých měst a odmítli diktát jedné strany? Je zvláštní, že se o něco podobného aspoň někdo z tehdy známých osobností nepokusil.

A na závěr. Rozhovory jsou vedeny podle stanovené osnovy, a poslední otázka je proto vždy stejná: Jak si myslíte, že se česká společnost vyrovnala se svou komunistickou minulostí? Nikdo z dotazovaných ještě neodpověděl, že dobře. Naopak si velká část z nich myslí, že komunismus, byť v jiné formě než kdysi, se v podobě bezostyšného lhaní, podvádění, obcházení zákonů a nesnášenlivosti k cizímu, k odlišnému, v českých zemích opět etabloval.

Paul Delvaux. The Focus Tombs. 1957. wikiart.org