Memento mori, memento vivere.

Pamatuju si, že když v Brně umřela babička, tak nám v domečku na vsi spadly pendlovky, co tam na festovní skobě visely odnepaměti. Živě si vybavuju i to, že smrt strýce v brodském špitále přišla, podle lékařské zprávy, ve stejnou chvíli, kdy jsem si na schodech školy v Lazarské ulici vyvrkl kotník. Tehdy se mi hned s bolestí vybavil právě on a jeho tehdejší nemocniční anabáze. No, pak abych nevěřil přímo ze zkušenosti, že se k odchodu blízkých lidí vážeme citem, který je těžko pochopit. Tváře lidí jsou skoro tak zajímavé jako jejich duše a při odchodu se vybavují v jakémsi jiném světle. Zachytit podobu a charakter člověka v blízkosti konce se pokouší Miloš Doležal ve vzpomínkách, rozhovorech a loučeních sebr

publikováno: 8. 7. 2018

Facebook

Pinterest

Twitter

email