Znal jsem člověka, který chodil do menzy na jakýsi vypůjčený studentský průkaz do padesáti let. Nejmíň. A znám taky lidi, kteří by tam chodili i dnes, i když jsou blízko důchodu. Nebylo by jim to trapné. Nevím ani, proč přesně jsem měl vždy ke společnému stravování tohoto typu takový odpor. Nechodil jsem do menzy, ani když jsem řádně studoval. Chodil jsem do hospod a stravoval se kdovíjak. Řeknete, že je to na mně vidět. Ale proč by nemělo? Proč by mělo být vidět něco, co nejsem já? Styděl jsem se. Nechtěl jsem být „student“. Ani po hospodách to nikdo přímo nevěděl, protože o škole jsem zásadně a nikde nemluvil. Jen ve fabrice, kde jsem někdy v noci pracoval, to věděli.