V dětství jsem se bál, že umřu. Teď se nebojím.

Všichni zemřeme. Ani já bohužel nejsem výjimkou. Každému by se chtělo žít déle, a ani v tom naštěstí nejsem výjimkou. Ne, nechtělo by se mi prodloužit si život, dožít se sta let a poslední čtvrtstoletí udržovat existenci svého zchátralého organismu všelijakými stimulanty a preparáty. Chtěl bych déle žít mladým a plnohodnotným životem, mít ze života uspokojení a rozdávat je ostatním, chodit nebo radši běhat, v noci spát nebo nespat a rozhodoval bych o tom já, a ne můj organismus ve spolku s mým lékařem.

Takového života bych si chtěl užít déle. Není to však možné. Všichni zemřeme. Všichni se po smrti proměníme v kus hnijícího masa, zakopaného několik metrů do zem�