Vášnivý alarm Kateřiny Janouchové a Švédsko před volbami

Čím se chytla sexu, tím se vrhla na migraci.

Obrázku Švédska, který v českých zemích zprostředkovává Kateřina Janouchová, nelze na první pohled nic vytknout: „podává svědectví“, zpravuje o konkrétních kauzách, k nimž v zemi v současnosti dochází. Přesto jsou informace Janouchové hrubě selektivní, a i když švédská přistěhovalecká politika prochází velmi složitým obdobím, kdy se až téměř zdá, jako by naprosto kolabovala, dotyčná se svým vyostřeným antiuprchlickým alarmismem naprosto vědomě veze na protiimigrační názorové vlně se vším všudy. Při pozornějším čtení jejích článků[1] lze navíc postřehnout i zdatnou manipulaci se čtenářem prostřednictvím hříček se slovy.

Janouchová například tvrdí: „Mnoho z problémů ve švédském školství samozřejmě pramení z přílivu cizinců a multikulturalismu – ať už jde o násilí ze cti, či drogy a zbraně ve školách. To tu v minulosti takřka neznali.“ Ve Švédsku tak údajně v minulosti neznali drogy a jejich spojení s cizinci je prý naprosto samozřejmé. Desetidílná série tzv. „románů o zločinu“ dvojice švédských detektivkářů Maj Sjöwallové a Pera Wahlööa, u nás oblíbená ještě před pádem železné opony, se odehrává přibližně v období 1965–1975, kdy byla také napsána. Tedy již před padesáti lety – a už v ní se často píše jak o přistěhovalcích, tak o drogách. Například v dílu Policie pomo pije rozpáře čistokrevný sedmnáctiletý Stockholmák, „zfetovaný jak alík“, dýkou břicho jakémusi Turkovi, neboť tak chce řešit problém zahraničních dělníků. Na začátku Muže na balkóně zase policejního komisaře Martina Becka při odjezdu na dovolenou na nádraží osloví špinavá a spoře oděná čtrnáctiletá blondýnka v batistových šatičkách a nabízí se mu. Komisaře napadne, že až některý jiný cestující zájem projeví, holčička si za utržené peníze koupí preludinové prášky, marihuanu nebo LSD. Nic v popisu situace nenasvědčuje tomu, že by dotyčná nebyla Švédka.

I když se samozřejmě jedná o díla fiktivní, mají přece jen, jak se shodují mnozí švédští literární kritici a vědci, tak realistický kolorit, že Janouchové prostě nevěřím, že užívání drog mladistvými v minulosti ve Švédsku „takřka neznali“. A nevěřím jí ani to, že ve Švédsku vždy fetují jen přistěhovalci, Švédi nikoliv.

Janouchová také píše: „Ve švédských školách se už útočí i na svobodu projevu. Učitelské odbory nedávno vyhlásily, že kantoři, kteří sympatizují s konzervativní stranou Švédští demokraté, už nemohou být jejich členy. Existují případy, kdy byli učitelé vyhozeni kvůli nedostatku politické korektnosti a sympatií ke ,správné’ straně.“ Ony konkrétní případy ze Švédska neznám, mám ale zkušenost s tím, jak český učitel otevřeně a militantně hlásá xenofobní protiuprchlické názory založené na teoriích, které mají velmi blízko teoriím rasovým – a na jejím základě si skutečně sám sobě vážně pokládám jednoduchou otázku, zda chci či nechci, aby někdo takový působil ve školství. Jde mi samozřejmě spíše o aktivní agresivní hlásání těchto názorů než o sympatie k té či oné straně projevované hlasováním při volbách, protože ty jsou tajné.

Označení strany Švédští demokraté jako „konzervativní“ dále navozuje představu strany odpovídající britským konzervativcům, německé CDU-CSU či rakouských lidovcům. To ale Švédští demokraté nejsou. Jedná o stranu, která sama sebe označuje jako nacionalistickou a tzv. sociálněkonzervativní. Vznikla v roce 1988 a mezi jejími zakladateli bylo několik osob dříve činných v extremisticky pravicových a rasistických organizacích či přímo neofašistických a neonacistických sdruženích. Vládní zpráva z roku 2012 ji označila za xenofobní s tím, že pěstuje názory o prospěšnosti segregace jednotlivých etnických či rasových skupin.

Právě výsledek Švédských demokratů ve volbách konaných do parlamentu, ale i do místních a krajských samospráv, které se ve Švédsku uskuteční v neděli 9. září, bude nejvíce zajímat velké množství lidí. Čtyřprocentní práh nutný pro vstup do parlamentu poprvé překonali roku 2010 s 5,7 % hlasů, aby o čtyři roky později zvýšili své zastoupení na 12,9 %. Letos se zdá, že by mohli získat přes 20 % hlasů a stát se tak možná i druhou nejsilnější politickou stranou ve Švédsku, v zemi, kde ještě donedávna – na rozdíl od Norska, Dánska i Finska – bylo takto silné parlamentní zastoupení podobně orientované strany naprosto nemyslitelné. Faktem nicméně je, že už jak roku 2010, tak v roce 2014 byli Švédští demokraté pomyslným jazýčkem na vahách, co se týče parlamentní většiny buď pravého středu, sdruženého v tzv. Alianci, složené ze čtyř stran, nebo levice, tzv. „rudo-zeleného bloku“, reprezentovaného sociálními demokraty, Levicovou stranou a Zelenými.

Aby se spolupráci se Švédskými demokraty ostatní strany roku 2010 vyhnuly, podařilo se jim zajistit pokračování koalice pravého středu, složené z liberálně-konzervativní strany Umírnění, křesťanských demokratů, centristické Strany středu a Liberální lidové strany – tedy uskupení Aliance. Té umožnila vládnutí sociální demokracie. V roce 2014 v nepřehledné povolební situaci si navzdory čerstvě ustavené vládě sociálních demokratů a Zelených Aliance prosadila svůj vlastní návrh rozpočtu. Hrozily předčasné volby, podařilo se ale dohodou založenou na podpoře všech čtyř stran Aliance dosáhnout toho, aby vláda mohla zůstat u moci. Tzv. prosincová dohoda byla uzavřena s dobou platnosti až do roku 2022 a vykazuje jisté paralely s proslulou „smlouvou o vytvoření stabilního politického prostředí“, tedy opoziční smlouvou mezi ČSSD a ODS. Jedná se nicméně o paralely velmi vzdálené: o tom, že by si dvě nejsilnější strany vychytrale upravily volební zákon tak, aby co nejvíce vyhovoval právě jim, nemůže být ani řeči. A řeči ani nemůže být o nějakém „zrušení voleb“ a „zrušení demokracie“, jak o události informovaly pofiderní české webové servery. Navíc byla prosincová dohoda již devět měsíců po svém uzavření vypovězena, i když její praktické důsledky, tj. umožnění existence menšinové vládě, trvají dodnes. Vláda později začala spolupracovat i s Levicovou stranou, k níž byl ministerský předseda Stefan Löfven rekrutující se z odborářského prostředí zpočátku kvůli její komunistické minulosti opatrný.

Švédsko se tak nepotýkalo s enormním korupčním prostředím jako Česká republika při opoziční smlouvě, ale s proudy uprchlíků a migrační krizí, a to především v roce 2015. Země se srovnatelným počtem obyvatel jako Česká republika čelila desítkám tisíc žadatelů o azyl, což je situace s jednotlivci přicházejícími k nám naprosto nesrovnatelná – ač se naši politici snaží vyvolat dojem opaku. Ve Švédsku krize využívají zmínění Švédští demokraté, vyloženě se zaměřující právě na kritiku vládní uprchlické a přistěhovalecké politiky – a sklízejí za to body. Sama vláda pak azylovou politiku zpřísnila a zavedla kontroly totožnosti na hranicích s Dánskem, které jsou pomezím mezi dvěma zeměmi EU. Uprchlická vlna vyvolává mj. i tlak na zajištění výuky švédštiny pro cizince; několik týdnů po svém ustavení švédská vláda mj. naopak uvažovala o zrušení podpory její výuky na univerzitách v cizině, což vyvolalo velký odpor a nakonec uskutečněno nebylo.

Centrum Stockholmu v době Löfvénovy vlády v dubnu 2017 zasáhl teroristický útok radikalizovaného sunnitského muslima tádžického původu z Uzbekistánu, který měl pět obětí, a také rasisticky motivovaný ozbrojený útok ve škole v Trollhättanu se třemi oběťmi na životech z roku 2015. Ten provedl švédský muž oděný do německé armádní uniformy z doby druhé světové války – zbraně ve školách tak nejsou pouze problémem přistěhovalců, jak se nás snaží přesvědčit Janouchová, ale také útočníků-nepřistěhovalců.

Zmiňované problémy svědčí o tom, že integrace osob cizího původu nebývá vždy úspěšná. Nelze ale zamlčovat také příběhy úspěšných integrací, které mají ve Švédsku tradici několik desetiletí, a díky které našly v této zemi domov skutečně statisíce lidí nešvédského původu – z Česka například František Janouch s rodinou, otec citované pisatelky. Zmiňme krátce jen záležitost švédské literatury: jedněmi z nejznámějších současných švédských spisovatelů jsou Theodor Kallifatides řeckého původu či Ernst Brunner původu rakouského. I mezi lidmi s částečně arabskými kořeny se najdou švédští spisovatelé: románový debut Jonase Hassena Khemiriho z roku 2003 se ve Švédsku prodal v 200 000 výtiscích a jeho kniha Všechno, co si nepamatuji byla v loňském roce přeložena také do češtiny (je mj. kromě originálu k dispozici přibližně ve dvaceti cizích jazycích)[2].

Švédsko se ale nepotýkalo pouze s imigrační vlnou. Jeho levicová vláda měla v programu „společnost, která drží při sobě, a v níž lidé žijí jeden pro druhého“. Zvýšila daně a následně investovala do vzdělávání, sociálního státu a také obrany. Švédsko totiž také vedle četných narušení vzdušného prostoru čelilo rovněž ruským ponorkám, které se objevily ve stockholmských šérách a vyvolaly obavy z Putinovy politiky – čímž se tak trochu opakovaly případy vniknutí sovětských ponorek do švédských teritoriálních vod z 80. let 20. století. Švédsko výdaje na obranu zvýšilo; dále znovuzavedlo všeobecnou brannou povinnost a rozšířilo spolupráci s NATO, jehož není členem. Mezinárodní ohlas získalo švédské uznání státu Palestina, roztržka se Saudskou Arábií či místo v bezpečnostní radě OSN. Země se vedle mezinárodního boje proti terorismu také celosvětově účastní humanitární práce, mj. při řešení krize v Sýrii.

Švédsko bere velmi vážně boj proti změnám klimatu a stanovilo si ambiciózní cíl dosáhnout do roku 2045 nulových emisí oxidu uhličitého. To se děje podporou efektivnější výroby elektrické energie a ekologické veřejné dopravy, především drah. Objevily se dlouhodobé plány na vybudování vysokorychlostní železnice mezi největšími městy Stockholmem, Göteborgem a Malmö. Získávání energie má do roku 2040 začít zcela probíhat z obnovitelných zdrojů. Referendum z roku 1980 sice doporučilo postupné odstranění výroby energie z jádra. To se ale dosud nestalo a prozatím se se zastavením některého z reaktorů ve Švédsku nepočítá. Pouze budou mírně zpřísněna pravidla týkající se procedur s nimi souvisejících, mj. týkajících se nakládání s radioaktivním odpadem.

Vláda si vytyčila ambiciózní plán dosáhnout do roku 2020 nejmenší nezaměstnanosti v EU. Ta ve Švédsku v roce 2014 činila 7,9 % a postupně se ji skutečně daří snižovat. Více peněz je směřováno do zdravotnictví, mladí do 18 let mají nově léky zdarma. Podporuje se výstavba bytů, malé a středně velké podniky a investice do hospodářství přímo na území Švédska. Usiluje se o digitalizaci státní správy i průmyslu, prioritou jsou mj. přímo tiskárny 3D. Pomoci se dostává i švédskému venkovu. Zdá se, že zde neplatí jednoduchá rovnice neoliberálů, že politika zvyšování daní a větší role státu je a priori škodlivá. Švédské veřejné finance jsou totiž v relativně výtečném stavu, srovnáme-li je například s Německem, Francií, Velkou Británií či Itálií. Zatímco ještě v roce 1995 činil švédský veřejný dluh vysokých 74 % HDP, nyní je to kolem 30 %, tedy podobně málo jako v České republice. Švédsku se mj. podařilo projít světovou finanční krizí bez dluhů, což je výsledek dlouhodobého hospodaření bez rozpočtových schodků. A ne že by se ve Švédsku nešetřilo: objevil se plán snížení počtu administrativních krajů z 21 na 6.

Švédská vláda dobře ví, že rozvoj země závisí na podpoře školství. To ve Švédsku bývalo na mimořádně dobré úrovni, v několika posledních desetiletích však zaznamenává určitý úpadek. Vláda prosadila do výuky více matematiky a programování, ve školách se bude známkovat více než dříve, a hovoří se o digitalizaci školství a většímu podílu IT na výuce, o vyšších odměnách pro nepříliš dobře placené učitele (s Českem ovšem neporovnatelně lépe), o nutnosti výuky v menších třídách, o specifických programech pro děti uprchlíků. Na gymnáziích začíná být pozornost směřována především na technické a prakticky orientované větve.

V oficiálních vládních dokumentech se užívá také termínu kvalita života. Za Löfvénovy vlády byl mj. zaveden volný vstup do státních muzeí. Velkému zájmu se ve Švédsku dlouhodobě těší otázka rovnoprávnosti mezi pohlavími: ministryně zahraničí zaujala termínem „feministická zahraniční politika“. Média mj. interpretovala fotografii podpisu švédského zákona o klimatu, na které jsou přítomné vedle příslušné rezortní ministryně pouze další ženy, jako reakci na alikvotní podpisování zákonů Donaldem Trumpem, okolo něhož bývají fotografy vždy zachyceni pouze a jen muži.

Podle předvolebních prognóz by měli oproti výsledku z minulých voleb v roce 2014 (31,01 %) oslabit sociální demokraté – i když by je měli stejně jako tehdy vyhrát. Také jejich hlavní soupeř, pravicoví Umírnění, mají získat méně než tehdy (23,33 %), a totéž platí i pro švédské liberály (roku 2014 5,42 %). Zelení s 6,89 % z minulých voleb se mohou ocitnout na samé hranici vstupu do parlamentu, a u křesťanských demokratů s 4,57 % z roku 2014 hrozí, že čtyřprocentní práh tentokrát vůbec nepřekonají. Kromě zmíněných Švédských demokratů by z 5,72 %, respektive 6,11 % mohla posílit Levicová strana, respektive centristé.

Ve švédských volbách jde vždy do značné míry o to, který z dvou bloků získá více hlasů a křesel než druhý. Nyní se zdá, že to bude stejně jako minule spíše levice, ač s celkem malým rozdílem, a to především kvůli nepříliš nadějným vyhlídkám křesťanských demokratů, kvůli kterým by mohl výsledek poklesnout celé Alianci. Poté by se vládlo v podstatě ve stejné či podobné konstelaci jako doposud. Vláda pravého středu by pak byla méně pravděpodobná. Třetí, mnohými značně obávanou možnost by představovala varianta spolupráce některých ze stran obou bloků se Švédskými demokraty, kteří mohou být do jisté míry černým koněm těchto voleb.

Ty se odehrávají v době, kdy je následkem skandálů souvisejících s odhaleními v kampani #metoo v ruinách pověst Švédské akademie, mj. udělující Nobelovu cenu za literaturu – letos cena raději vůbec udělena nebude, což vykompenzují dvě ceny v roce příštím. Z katedrály ve Strängnäsu byly zase ukradeny dvě královské koruny a další klenoty. Zda je stav švédské demokracie a státnosti tak kritický, jak by se dalo soudit z těchto symbolických událostí, se ukáže už za několik málo týdnů.

25 8 2018

Vilhelm Hammershoi. Interior with Young Woman from Behind. 1904. wikiart.org


publikováno: 25. 8. 2018

Datum publikace:
25. 8. 2018
Autor článku:
Jan Dlask

NEJNOVĚJŠÍ články


Malý stát zemřel, zapomeňte, přichází Erár!

Prakticky každá vláda si do programového prohlášení píše, že chce „moderní, štíhlý, efektivní, úsporný stát“. …

Beneš, zasloužil se o stát – Mýlili jsme se

3. panel konference o E. B. Třetí diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla v Topičově …

Bezpečnostní riziko

Jestliže člen vlády, zejména pak ministr silového ministerstva, a jím ministerstvo zahraničí je, začne mluvit o někom …

Dostali jsme, co jsme chtěli?

Výchozí situace: V bytě jednoho slovenského maloměsta se na Silvestra schází rozvětvená česko-slovenská rodina, aby společně …

Británie v jaderné pasti

V Česku panuje „jaderný konsensus“. Celá politická scéna se zcela výjimečně shodne – na tom, že …

Jeden svět: Filmová debata o stavu současného světa

Už čtvrt století obohacuje kulturní scénu Česka Mezinárodní festival filmů o lidských právech JEDEN SVĚT; dvacátý …

Benešova mnichovská zrada

2. panel konference o E. B. Druhý diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla …

Večírky s Přítomností XII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 27. …