Kdo dělá za nácky špinavou práci.

Na konci měsíce srpna jsem v článku o Švédsku před zářijovými volbami[1] předpověděl těsné vítězství levicového rudo-zeleného bloku složeného ze tří stran nad Aliancí pravého středu, v níž spolupracují čtyři pravicové a středové nesocialistické strany. Má prognóza vycházela především z toho, že letos nezískají parlamentní zastoupení křesťanští demokraté. Abych se dozvěděl, jestli to vyjde, čekal jsem na sečtení hlasů až do ranních dvou hodin, kdy již bylo spočteno 6000 z celkových 6004 volebních okrsků, pak jsem to vzdal.

Nevyšlo mi to – ale i vyšlo. Doslova až v posledních dnech před volbami se křesťanské demokracii téměř ve všech průzkumech veřejného mínění podařilo čtyřprocentní práh překonat. Nakonec ve srovnání s rokem 2014 v samotných volbách dokonce i posílili, a to o necelé dva procentní body: na 6,3 %. Na těsné vítězství levice nad pravicí ale došlo: levice bude mít 144 křesel proti pravicovým 143 mandátům z celkových 349 parlamentních míst. Předseda hlavní pravicové strany Umírněných Ulf Kristersson se unáhlil, když po uzavření volebních místností a zveřejnění předběžných odhadů vyzval šéfa sociálních demokratů Stefana Löfvéna k rezignaci, neboť to v ten moment vypadalo na těsné vítězství pravice. Nakonec je Kristerssonova strana s 19,8 % hlasů tou, která vzhledem k minulým volbách ztratila ze všech nejvíce, a to více než o tři procentní body. Jednání, po nichž by měla být ve Švédsku sestavena nová vláda, zjevně nebudou příliš jednoduchá. Zmiňuje se až dvanáct scénářů.

Bude-li ale někdo hovořit či psát o „historicky těsném“ výsledku, pak nezná historii: po dlouhé období byly ve švédském parlamentu naprosto vyrovnané tábory příznivců a odpůrců důležitých všeobecných doplňkových důchodů, tzv. ATP, které měly být vyměřovány podle počtu odpracovaných let a výše platu. A po jedno volební období měly levice a pravice naprosto stejný počet parlamentních mandátů, následkem čehož došlo k úpravě jejich celkového počtu na lichý, tedy současných 349.

Předvolební diskuse ve Švédsku se obecně zabývala převážně tím, kolik se hlasů podaří získat nacionalistům, tzv. Švédským demokratům, profilujícím se protiimigračním programem. Budou mít nyní zbylých 62 křesel, neboť oproti minulým volbám posílili o třináct mandátů. Některé předpovědi předpokládaly ještě o něco více, což by mohlo znamenat, že se nacionalisté stanou druhou nejsilnější parlamentní stranou. Budou ale tak jako dosud v pořadí až třetí, což je ze symbolického hlediska velmi důležité. Švédským demokratům se ale zcela podařilo vnutit předvolební kampani svá témata – vedle migrace a přistěhovalecké politiky také související kriminalitu – a ta tak byla v podstatě velmi monotematická.

Oproti výsledku z minulých voleb oslabili přes své opětovné vítězství sociální demokraté s 28,3 %. I jejich koaliční partner Zelení s 4,4 % se podle předpovědí ocitli na samé čtyřprocentní hranici vstupu do parlamentu. Ztráta obou strach se pohybuje v rozpětí dvou až tří procentních bodů. Naopak Levicová strana se 8,0 % hlasů o více než dva procentní body získala, stejně tak jako centristická strana s 8,6 % hlasů, pocházejících ve velké míře ze švédského venkova. Nepatrně posílili také švédští liberálové a mají 5,5 %. Mimo parlamentní lavice zůstane tzv. Feministická iniciativa, malá strana, která získala jen 0,5 %, zatímco celkový úhrn pro ostatní strany je 1 %. Z 7 495 927 oprávněných voličů jich hlasovalo 87,2 %, o 1,4 procentního bodu více než minule.

Kdo je hlavním poraženým švédských voleb? V České republice je každopádně prohrála česká média. Ač jindy o Švédsko téměř nezavadí (nehraje-li se hokej), 9. září nám prezentovala alarmistickou „švédskou hysterii“, kde se to jen hemžilo klišé o rozdělené švédské společnosti a o tom, jak někdo něco nezvládl. Bylo navozeno správné „švédské drama“, do pravého Strindbergova, Bergmanova či Norénova dramatu mělo ale velmi daleko. Teď už si mohou Švédsko v médiích zase odškrtnout a věnovat se s klouzáním po povrchu sobě vlastním něčemu jinému. Nejvíce si ruce mne Tomio Okamura a počítá další hlasy sám pro sebe, protože špinavou práci za něj dělají právě média včetně těch veřejnoprávních.

Sdělovacím prostředkům chybí i prostá počtářská analýza. Zisk Švédských demokratů roste od roku 2002 vždy po čtyřech letech v řadě 1,4 % – 2,9 % – 5,7 % – 12,9 % – 17,5 % hlasů. K jejich největšímu nárůstu tedy došlo mezi lety 2010 a 2014 o 7,2 procentních bodů, nikoliv až v období minulém, 2014–2018, do kterého navíc spadal nevídaně krizový migrační rok 2015 a kdy vzrostli o 4,6 procentních bodů. Váha protiimigračních názorů se tak ve Švédsku stále zvyšuje, ne ale už tolik jako dříve, i když ze všech stran nyní švédští nacionalisté rostli nejvíce. Na otázku, zda se někdy dostanou přes 20 %, celou pětinu hlasů, jak bylo prognózováno už letos, odpoví až rok 2022.

Edvard Munch. By the Window. 1940. wikiart