Už zase potřebujeme novou stranu?

Jako by rozladění zákazníci volali po nových nákupních centrech.

V Respektu č. 32 (s. 12) komentuje vyhlídky pražského politika Jana Čižinského v podzimních komunálních volbách šéfredaktor Erik Tabery těmito slovy: „Pokud bude slavit úspěch, možná vytvoří zárodky nové politické síly, po které stále více občanů volá.“

Hledání nových spásných stran a bytostné přesvědčení, že právě ony to tady celé pročísnou, je evergreenem české politiky již dvacet let. Potenciál ještě neexistující a pouze zamýšlené studentské strany „Děkujeme, odejděte!“ byl v době největšího mediálního přetřásání stejnojmenné výzvy až 38 % hlasů. Pozdější Cesta změny, která vznikla z jejích kořenů, získala ve sněmovních volbách roku 2002 0,27 % a ve stejném roce jednoho jediného senátora. Úspěšnější byla Unie svobody, která se odštěpila od ODS po skandálu s financováním z let 1997–1998. Ve volbách získala brzy 19 mandátů, roku 2002 ale jen 8 a v roce 2006 se do sněmovny už vůbec nedostala.

Toho roku začala zase určitá část voličstva naději upírat ke Straně zelených. Ta měla v období 2006–2010 pouhých šest poslanců a posléze její celostátní parlamentní působení v podstatě skončilo, a to především v důsledku jejích vnitřních sporů. Roku 2010 zato získaly 24 křesel obskurní Věci veřejné – a kde je jim dnes konec? Charizma Karla Schwarzenberga a sebevědomě přesvědčivé vystupování Miroslava Kalouska vedlo ve stejném roce k úspěchu TOP 09 v podobě celých 42 mandátů – roku 2013 ale strana získala jen 26 poslanců a o čtyři roky později pouhých sedm. To bylo poprvé, kdy nekandidovala s podporou STANU, který sám ve volbách roku 2017 uspěl s šesti poslanci.

K fenoménu nových politických sil lze připočíst i hnutí ANO s 47 mandáty z roku 2013 a 78 křesly z roku 2017. Úsvit přímé demokracie jich zase v prvních zmíněných volbách získal 14 a v druhých nové Okamurovo uskupení SPD dokonce 22. A v nich se do sněmovny poprvé dostali Piráti rovněž s 22 křesly.

Nad Taberyho komentářem pak musí mít čtenář pocit, že ho poněkud šálí zrak. Pisatel vykresluje obrázek českého občana, který volá po nové politické síle, aniž by si povšiml, že jich tu za posledních dvacet let nebylo a ani v současnosti není právě málo. Vznikají, i když také zase zanikají. Anebo to sice dotyčný občan zaregistroval, ale vždycky ho ty nové zklamaly, a tak pořád naivně doufá v to, že ta další – vždycky ta nejnovější – bude konečně ta pravá a poctivá, protože z těch dosavadních to žádná doposud nepročísla. Je to představa politiky jako permanentní institucionální revoluce a permanentní institucionální neukotvenosti. Jako by rozladění zákazníci stále měli volat po nových nákupních centrech, a neuvědomovat si přitom, že problém jejich nespokojenosti je v nekvalitním zboží, a ne v prodejních budovách. Mnohem kvalitnější výrobky totiž mohou jít na odbyt i v nákupních centrech již postavených a trochu poopravených.

Je možné, že se Jan Čižinský skutečně stane pražským primátorem a že primátorstvím jeho politická kariéra neskončí. Místo předpokladů „zárodků nové politické síly“, jakési „české macronovštiny“ (mj., „český Macron“ se již říkalo i Marku Hilšerovi, který také znovu letos na podzim kandiduje), bych si ale počkal, co se Čižinskému v Praze podaří udělat. Z žebříčku Evropské komise sledujícího společenský a ekonomický rozvoj a úroveň životních podmínek totiž k listopadu 2016 zatím vyplývají dost nelichotivá čísla: mezi regiony Evropy je česká metropole až na 159. místě z 272 a zůstává daleko za Vídní, Curychem, Mnichovem, Kodaní a Berlínem. Zaostává například v míře tolerance a bezpečnosti, v kvalitě životního prostředí, v důvěře v politiku, justici a správu města i v podpoře kultury[1].

O Macronovi se říká, že i kdyby byl odstoupil hned po půl roce svého prezidentství, udělal přesto v tu dobu ve svém úřadě již více než všichni jeho předchůdci za třicet let. I tady bych byl s hodnocením ale trochu opatrný, a to minimálně do evropských voleb na jaře 2019, jejichž výsledek bude pro hnutí En Marche! pololetním vysvědčením. V současnosti je údajně Macron ve Francii kvůli několika záležitostem a nepromyšleným výrokům ještě méně oblíbený než dřívější prezident François Hollande.

24 9 2018 2

Constantin Brancusi. The Newborn. wikiart.org


publikováno: 24. 9. 2018

Datum publikace:
24. 9. 2018
Autor článku:
Jan Dlask

NEJNOVĚJŠÍ články


Malý stát zemřel, zapomeňte, přichází Erár!

Prakticky každá vláda si do programového prohlášení píše, že chce „moderní, štíhlý, efektivní, úsporný stát“. …

Beneš, zasloužil se o stát – Mýlili jsme se

3. panel konference o E. B. Třetí diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla v Topičově …

Bezpečnostní riziko

Jestliže člen vlády, zejména pak ministr silového ministerstva, a jím ministerstvo zahraničí je, začne mluvit o někom …

Dostali jsme, co jsme chtěli?

Výchozí situace: V bytě jednoho slovenského maloměsta se na Silvestra schází rozvětvená česko-slovenská rodina, aby společně …

Británie v jaderné pasti

V Česku panuje „jaderný konsensus“. Celá politická scéna se zcela výjimečně shodne – na tom, že …

Jeden svět: Filmová debata o stavu současného světa

Už čtvrt století obohacuje kulturní scénu Česka Mezinárodní festival filmů o lidských právech JEDEN SVĚT; dvacátý …

Benešova mnichovská zrada

2. panel konference o E. B. Druhý diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla …

Večírky s Přítomností XII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 27. …