O jedné finské trollí kauze před soudem a bezmeznosti svobody slova.

Když jsem na podzim 2014 pobýval ve Finsku, ve sdělovacích prostředcích se najednou začalo používat slovo trolli (troll); jako by snad finština neměla pro označení mytologických bytostí dostatek slov vlastních a musela je přebírat ze sousedních severogermánských jazyků… (zájemce o finskou mytologii tohoto druhu a její odraz v současnosti lze také odkázat na tuto knihu: https://www.databazeknih.cz/knihy/ne-pred-slunce-zapadem-31543). Slovo se ale vyskytovalo výhradně v jednom jediném kontextu: redaktor veřejnoprávní televize ve večerním programu názorně vysvětloval, jakým způsobem „trollové“, ruští či proruští (může se jednat jak o Rusy žijící ve Finsku, tak o prorusky orientované Finy), rozbíjejí a rozmělňují na internetu vedené diskuse a snaží se ovlivnit názory veřejnosti ve svůj prospěch. Doplňme ještě, že na jaře téhož roku došlo k okupaci Krymu.

Finská redaktorka Jessikka Aro, pracující pro finský veřejnoprávní rozhlas a televizi napsala o fenoménu sérii článků s názvem Ruští trollové ve Finsku, a dostala za něj v roce 2015 cenu švédského mediálního koncernu Bonnier za kvalitní žurnalistiku. Začalo se zdát, že ji za to začínají trollové obtěžovat. Byla zahájena očerňující kampaň: Aro údajně pracuje pro americkou a estonskou bezpečnostní službu a nezákonně shromažďuje jména na seznam podporovatelů Vladimíra Putina. Redaktorka byla navíc podezírána z toho, že ji v roce 2004 odsoudili za užívání amfetaminu. V reakci na to ale dvacet šéfredaktorů finských tiskovin roku 2016 podepsalo společné stanovisko na obranu seriózní žurnalistiky.

Záležitost vyústila v říjnu 2018 v rozsudek helsinského soudu prvního stupně v kauze, která se netýkala jen případu Jessikky Aro. Zakladatel internetového tzv. „alternativního“ listu MV-lehti Ilja Janitskin byl shledán vinným z šestnácti trestných činů: třikrát měl spáchat hrubou urážku na cti, dvakrát se měl dopustit podněcování nenávisti proti skupině osob, měl porušit autorský zákon i zákon o utajovaných skutečnostech. Uvedené činy soud posoudil jako výjimečné závažné a spáchané za účelem poškození jiné osoby a msty. Janitskin dostal trest dvaceti dvou měsíců odnětí svobody nepodmíněně. Johan Bäckman, zakladatel tzv. „Antifašistického výboru“, který často vystupuje v ruských sdělovacích prostředcích jako specialista na Finsko, byl odsouzen za urážku na cti, pronásledování jiné osoby a navádění k hrubé urážce na cti k ročnímu trestu podmíněnému. Těmto dvěma mužům a rovněž třetímu odsouzenému, Janitskinově spolupracovnici (u ní s tříměsíčním podmíněným trestem bylo rovněž shledáno provinění hrubou urážkou na cti a dvojí podněcování nenávisti proti skupině osob), bylo nařízeno zaplatit obětem náhradu škody a újmy a rovněž soudní výdaje v celkové výši přibližně 239 000 eur. Z této částky dostane Aro 60 000 eur. Janitskin byl také odsouzen za hrubou urážku na cti vůči předsedkyni sdružení sociálnědemokratických studentů Hanně Huumonen. Té se dopustil také ze msty za to, že její kampaň proti listu MV-lehti zapříčinila jeho stagnaci: přestali s ním spolupracovat zadavatelé reklamy. Další Janitskinovou obětí byla žena, která pracovala s uprchlíky.

Soud činnost pachatelů charakterizoval jako mimořádně závažnou a odsouzeníhodnou sérii trestných činů. Prostřednictvím urážlivých a rasistických článků z MV-lehti, obsahujících lživé informace a citlivé záležitosti ze soukromého života obětí, pachatelé usilovali o zničení pověsti a důvěryhodnosti a veřejné zpochybnění jejich profesionality, a to plánovaně a organizovaně, opakovaně, pravidelně a dlouhodobě, téměř půldruhého roku – neboť právě na důvěryhodnosti veřejnosti se zakládá například symbolický kapitál novinářky Aro jako analytičky ruského informačního vlivu. Diskuse v MV-lehti či Uber Uutiset o jednotlivých osobách byly soudem shledány jako nevěcné s tím, že publikování dotyčných článků nevykazovalo z hlediska svobody slova jakýkoliv veřejný zájem či jiný přijatelný důvod. Pachatelům, jejichž zjevným cílem bylo, aby skandalizování jejich odpůrců nikdy neskončilo, se cíleně povedlo proti obětem poštvat velké množství dalších lidí, čímž počet trestných činů provedených vůči nim ještě znásobili. Kvalitu života Jessikky Aro vážně poškodila nenávistná kampaň, nemohla žít ve své zemi normálním životem. Podle názoru soudu Aro o Bäckmanovi a Janitskinovi lživě a urážlivě nikdy nepsala a držela se pouze věcné roviny. V případě Huumonen se rovněž nejednalo o diskuse týkající se jejího postu ve společenské organizaci ani diskuse ve veřejném zájmu, pouze o očerňování, vulgární nadávky a cílené pošpiňování. I zde měly zprávy nevěcný ráz a článkům chyběl důvěryhodný redakční obsah. I v jejím případě se podněcování nenávisti podařilo, neboť také ona začala dostávat od lidí nenávistné zprávy.

Shrnuto: trestná činnost byla závažná jak z hlediska života jednotlivých osob, tak institucí otevřené společnosti a svobodné žurnalistiky.

Obžaloba byla zamítnuta v části týkající se nezákonného vyhrožování šéfredaktorovi periodika Kaleva. Janitskinova obhájkyně se hodlá proti některým bodům rozsudku odvolat k vyššímu soudu. Aro má v současnosti ve veřejnoprávním rozhlase a televizi neplacené volno, neboť píše crowdfundingem financovanou knihu o informační válce administrativy Vladimíra Putina, která má mít název Vladimir Putin’s Troll Empire. V ruských médiích se o rozsudku referovalo jako o motivovaném politicky – ovšem bez analýzy jeho věcné podstaty. A Janitskin již oznámil svou kandidaturu ve finských sněmovních volbách příští rok na jaře.

Případ tak ještě není uzavřen. Je ale možná reflexe jeho významu na obecné rovině. Vždycky jsem byl skeptický vůči tomu, když se například Petr Hannig při prezidentské kampani nebo Petr Hájek v knihách esejů vyslovovali pro absolutní svobodu slova, kterou při až monotónním vymezování proti politické korektnosti prezentovali jako hodnotu. Jako hodnotu, kterou nám chtějí z Bruselu vzít. Domnívám se, že finský soud by daný případ smetl ze stolu, pokud by se například o Hanně Huumonen psalo, že na svou funkci nestačí nebo že program sociálnědemokratických studentů je legrační nebo naivní – neboť za tím spatřovat vedení svobodné diskuse ve veřejném zájmu demokracie lze. Soud ale neshledal veřejný zájem na označování Huumonen jako suvakkihuorapelle (česky nejlépe asi „sluníčkářská kašparská kurva“), ke kterému v případu skutečně docházelo. Zaštiťovat si vulgární špinění druhých osob averzí vůči politické korektnosti, která údajně pramení z jakéhosi škodlivého neomarxismu, je prostě a jednoduše licoměrné.

Odd Nerdrum. Liberation. 1974. wikiart.org