Nejlepší knihy by stálo za to vzít vážně.

Jsou vynikající knihy plné objevných a zkušeností podložených závěrů a hypotéz, které se neprodávají a leží v knihovnách nepůjčované. Třeba jedinečná publikace profesora neurologie Tomáše Radila, který ze svého dlouhého bádání a zkušeností z osvětimského koncentráku a jiných zvěrstev udělal, co dokáže jen málokdo – syntézu, hologram sui generis. Kniha se zove: Holokaust a Evropa po sedmdesáti letech (Sociálně-psychologické mechanismy, dopady, asociace), vydala Academia. Jestli se ptáte, co si neseme ze XX. století, ptáte se na dopady. Jestli se chcete poučit, pak vizte mechanismy. Jestli nejste omezenci, budete sledovat i asociace. Jak píše už starej Burckhardt v odkazu na Goetha a ten zas na Plótina: „Duch musí proměnit vzpomínku na prožití různých pozemských údobí ve svůj majetek. Co bylo kdysi radostí a žalem, musí se stát poznáním, jak je tomu ostatně i v životě jednotlivců.“ Tedy v životech jednotlivců toho poznání tak moc nepozoruji, spíše je slyšet odevšad nesnesitelně informované řeči bez chuti a vidět lidi bez chuti duchem se trochu hýbat, natož pohnout. Opakují se do zblbnutí vzpomínky, recyklují emoce a poznání z toho nekouká. Jakpak by mohlo dojít k poučení. Dnes platí: Historia magistra hysteriae.

Jsou knihy, tak trochu odborné, které jsou vyprodány a v knihovnách na dlouhém pořadníku. Těší se oblibě a dost se jim věří. Hlasování čtenářů se taky počítá. Jenže taková popularita zakládá jistou autoritu a autor s titulem vědeckým má být vzat vážně, tedy zkoumán, aby se zvědělo, kam jeho myšlení míří. Nuže, v popularitě nedostižná kniha Mgr. Moniky Stehlíkové, MBA Život s vysokou inteligencí (Průvodce pro nadané dospělé a nadané děti), Grada 2016 jako exemplum. Nečtou ji snad jen ti, co doufají v ní nalézt potvrzení, že oni sami anebo i jejich děti a vnoučata trpí vysokou inteligencí, jsou nadané a tudíž 2–5 procentní menšina. Autorka je mazaná, píše o nadaných, trochu jako – oni, někdy tak trochu jako – my nadaní. Je nadaná a vysoce inteligentní? No, to se asi nedá posoudit ani podle přiloženého její rozkošného fota s obligátní ručkou podpírající těžkou hlavičku, jak známe z reklam na politiky, ani z dlouhého profesního životopisu – výčtu dosažených uznání a získaných trofejí. Nebo to právě z toho poznáme?

Je to trochu drzost, ale zkusme ji vzít za slovo:

V kapitole Kdo je nadaný, je charakteristika takových lidí přímo spojena s protikladem toho, co nepokrytě říká autorka o sobě sebestylizací na fotce a strukturou i obsahem svého CV. Píše tam, že vysoce inteligentní a nadaný člověk se nestylizuje, ale je, nechlubí se, čeho dosáhl, ale v pochybnostech vidí, jak jsou úspěchy marné a bezvýznamné vzhledem ke skutečným, zcela individuálním radostem zcela nevypověditelné.

To mi připomíná, že třeba Karel IV. taky napsal svoje CV – Vita Caroli. Veliký císař nejspíš nečetl Mgr. Stehlíkovou MBA, podle vlastních slov: „vyškolenou v Quebecu…, akreditovanou MŠMT, … postgraduantku na Univerzitě Jean Moulin III v Lyonu“. Karel přesto, nebo proto právě napsal svoje CV opačně – tak, že o něm lze říci s jistotou (podle závěrů knihy paní Stehlíkové), že byl nadaný a inteligentní. CV autorky knihy paradoxně v jejím případě svědčí o opaku. Ona se chlubí úspěchy a stylizuje svou vizáž, samozřejmě, že tím, čeho dosáhla. Císař proti tomu psal o zdánlivosti svých úspěchů, hodnotě svých omylů, vrtkavosti svých postojů, neužitečnosti svého vzdělání, směšné marnosti svého postu, dokonce i zdánlivosti své sošné tváře, jak ji sleduje před zrcadlem.

Císař vyšel podle vlastních měřítek jako hříšný bankrotář, podle kritérií Stehlíkové ovšem jako vysoce nadaný exponát. Stehlíková se Karlovými kritérii ve svém CV neřídila, ale závěry její knihy a citace – třeba ta Bukowskiho je připomínají. Starý prasák Bukowský vidí, co Sókratés, Ježíš a Karel IV. Úspěšná autorka to teoreticky ví taky, ale sama na sebe a směrem ke čtenářům volí jiná měřítka a jinou taktiku. Podle vlastních kritérií z vlastní knihy tedy selhává.

Co se ukazuje na exemplu díla paní Stehlíkové? Že kniha a autor můžou krásně ilustrovat rozpor mezi zdravým myšlením a úspěšnou praxí.

Radilův komerčně i čtenářsky neúspěšný opus zas ukazuje, že nadaní lidé píší, i když je nikdo než nadaní lidé nečte. Díky Bohu za ta dvě procenta.

Harmony Hammond. The Gift. 1993. wikiart.org