V přestřelce mezi mnou a Michaelem Klenkou[1], kterou jsem sám vyvolal, jde asi hlavně o to, že mě samotného zajímá především historický a politologický aspekt věci, zatímco pan Klenka se na problematiku dívá hodnotově a normativně; o tom svědčí například jeho tvrzení, že „Komouši švédští se nijak neliší od těch našich, stejně jako od všech ostatních. Je to totiž komunistický způsob myšlení, co je činí nebezpečnými.“
Prosím jej ale každopádně o to, aby si po seznámení s mou odpovědí přečetl můj původní článek ještě jednou a pokusil se vnímat jeho nuance. Ještě jednou raději opakuji, že mou hlavní tezí je to, že ve Švédsku nelze mechanicky klást rovnítko mezi krajní pravici a krajní levici a že nacionalističtí Švédští demokraté jsou z hlediska demokracie méně vypočitatelní než Levicová strana. Nejde mi o apologetiku komunistů; můj článek má totiž také jiné pasáže než ty, na které se ve své reakci Klenka odvolává. V jeho formulacích často hovoří emoce, které ho pak vedou k černobílému vidění; uznávám ale zároveň, že sám také emocím v politických otázkách někdy podléhám – také Vám tak strašně jako mně, vážený spoludiskutující, hnula žlučí Kateřina Konečná (KSČM)[2]? Mohli bychom se pokusit její projev každý analyzovat a pak si vzájemně své rozbory srovnat; třeba bychom zjistili, že některé věci vidíme dost podobně.
*
Abychom tedy diskusi nerozmělňovali: postoj švédských komunistů kritizujících invazi Varšavské smlouvy do Československa roku 1968 se odvíjel od jejich přesvědčení, že okupace neprospěla věci komunismu. Formulační rozdíly mezi slovesy kritizovat – odsoudit – distancovat se ale nejsem s to bez švédských archivů a interview s dosud žijícími aktéry relevantně objasnit. Jakmile ale narazím na příhodnou studii o postojích švédských komunistů k okupaci Československa z roku 1968, zpravím o ní.
U skandálu se spoluprací s honeckrovskými komunisty z NDR jsem měl na mysli odhalení švédské veřejnoprávní televize z roku 2004 v tom smyslu, že tajemník švédské komunistické strany pro mezinárodní spolupráci pravidelně hlásil na východoněmeckém velvyslanectví ve Stockholmu, které osoby ve stranickém vedení jsou věrné Sovětskému svazu a které nejsou. Předseda strany v letech 1975–1993 velmi aktivně toto velvyslanectví navštěvoval a žádal na něm např. o víno a jiný alkohol pro oslavu svých narozenin. Několik exponentů švédského komunistického stranického vedení bylo zváno na dovolené do Sovětského svazu, Maďarska, Rumunska a NDR, a to v době, kdy strana již na veřejnosti jako jednoznačně a otevřeně prosovětská nevystupovala.
Na otázku, zda se proměněné komunistické strany z Polska, Maďarska a Slovenska pouze nestavěly do cesty do EU a NATO nebo jí aktivně napomáhaly, odpovídám, že to mohlo být tak i onak. Například Aleksander Kwaśniewski, v 80. letech komunista a ministr mládeže a sportu a později polský prezident (1995–2005), hrál v tomto procesu roli velmi aktivní. O tom, zda to ve všech případech včetně Pobaltí byl jen holý existenční kalkul, nemohu být úplně stoprocentně přesvědčen – do hlav desetitisícovek všech komunistů z těchto zemí na přelomu 80. a 90. let minulého století nevidím. Rozhodně je ale nechci brát jako beztvarou jednotnou masu (tak jako jejich pravověrná ideologie často vnímala společnost): například v únorových volbách roku 1990 v Litvě někteří komunisté kandidovali přímo za proreformní hnutí Sąjūdis. Někteří zvolení za svou vlastní litevskou komunistickou stranu se vyslovovali pro nezávislost Litvy a jiní byli promoskevští.
Je-li Michael Klenka přesvědčen, že by si švédští sociální demokraté měli konečně uvědomit, že jejich více než sedmdesátiletá spolupráce s komunisty a později Levicovou stranou je skutečným skandálem, pak mu nezbývá než je k tomu vyzvat (adresa je Socialdemokraterna / Partistyrelsens kansli, 105 60 STOCKHOLM, Švédsko).
To, co nazývá MOU neskutečnou naivitou, je jen překlad programových tezí Levicové strany (srov. předposlední odstavec, úsek „Má v programu – podle potřeb obyvatel.“); tedy vlastně citace toho, jaké je její vlastní sebechápání. Aby byla diskuse relevantní, nemohu si dovolit v něm sám dělat nějaké modifikace; jak jsem koupil, tak prodávám, včetně stranického slovníku. Možná jsem se dopustil opomenutí a toto rovnou nesdělil, což napravuji. Co si sám myslím, vyplývá z věty další: „Mám sám určité otazníky mj. ohledně toho, co to kapitalismus v pojetí Levicové strany vlastně je a jak by jeho odstraňování probíhalo v praxi, kdyby ve volbách získala více než 50 %“.
Na závěr se – možná mě, možná Levicové strany – pisatel ptá, zda marxismus s odstraněním kapitalismu a třídního útlaku jdou dohromady s demokracií. Pokud bych měl odpovědět já, pak je velmi záhodno, aby odstranění třídního útlaku dohromady s demokracií šlo. Je toho důkazem poválečný vývoj v demokratické části Evropy, kde se nepotvrdila Marxova předpověď v tom smyslu, že budou narůstat rozpory mezi nejbohatší a nejchudší části společnosti a tyto pak vyústí v revoluci; naopak, sílila třída střední. Přesto je marxismus dodnes jedním z inspiračních zdrojů výrazných sociálních hnutí a to především v demokratických zemích, proto i inspirace marxismem v určité podobě jít dohromady s demokracií může. Co se týče kapitalismu, odkazuji na konec předešlého odstavce.
publikováno: 27. 1. 2019