K loňské porážce Jiřího Drahoše.

Již uplynul přesně rok od druhé přímé prezidentské volby z loňského ledna. Dodnes si nejsem jist, jestli jsem byl více otřesen jejím výsledkem či jejím obrazem a reflexí v médiích. Ani na chvíli jsem například nevěřil na teorie Bohumila Pečinky (Reflex) o Zemanových budoucích „vstřícných gestech“; prý se měl chtít „zapsat do historie“, a proto je měl učinit. Ta skutečně nepřišla: místo nich prezident svým podporovatelům (mezi nimiž nechyběli Daniel Hůlka, Helena Vondráčková a Václav Neckář) při inauguraci řekl, že „náš čas nastal” a „budoucnost je na pět let naše”. Tedy čas a budoucnost pouze jeho voličů (tj. necelých tří milionů lidí, což je vzhledem k obyvatelstvu České republiky menšina), nikoliv celé země.

Doposud o této volbě staré jeden rok přežívá spousta mýtů, na které je záhodno se podívat pod drobnohledem. Ty se odvíjejí od toho, že po skončené bitvě se na Jiřího Drahoše seběhly výtky, co všechno udělal špatně, co „prokaučoval”^[1]. Podle jedněch se vůči Zemanovi vymezoval moc, podle druhých málo. Prý měl začít objíždět regiony dříve a více se zaměřit na negativní kampaň. Prý nezvládl mobilizovat dvakrát.

Prý mu u voličů ANO uškodilo, že neslíbil po svém případném zvolení jmenovat vládu v čele s Andrejem Babišem. Argument poněkud chabý: třetině příznivců ANO z parlamentních voleb z podzimu 2017 to nevadilo, protože Drahoše volila. A nikdo se navíc už neptá, jestli by právě tímto slibem nezklamal zase jiné voliče, kteří by ho potom volit nepřišli. Pokud chtěl bývalý šéf Akademie věd vystupovat jako ten, kdo skutečně přináší do české politiky nějakou zásadní změnu, slíbit jmenování premiéra trestně stíhaného policií prostě nesměl. A jestli kvůli tomu prohrál, pak onu kýženou změnu většina veřejnosti prostě nechce, což je celkem důležitý vzkaz.

„Prohrané debaty“

Volby Drahošovi údajně prohrály dvě televizní debaty. Podle marketingového stratéga Mirka Topolánka Jakuba Horáka, jenž posléze jako „správný profesionál“ velmi stál o to seznámit se s kolegy najatými Zemanovým týmem, prý Drahoš nebyl připraven na debatu na Primě. Nad rolí, kterou v kampani sehrály komerční televize, se pozastavoval i Radko Kubičko (TR 6, s. 5): Drahoš prý „neopatrně“ vyzval po prvním kole Zemana k debatám, načež se přihlásilo několik komerčních televizí, a ty pak Drahoš musel odmítat. I Bohumil Doležal v Přítomnosti^[2], tradičně odmítající „nepolitickou politiku“ (a tím i naděje mnohých drahošovců), mínil, že se Drahoš dopustil hrubé chyby: odmítl možnost střetu se Zemanem na Nově, protože vyhlídka na diskusi s ním byla nepříjemná. Tím otevřel cestu k Zemanově hodinové exhibici na této televizi. Kdyby se byl zúčastnil, byl by – místo úhybného manévru – prokázal odvahu, kterou by voliči ocenili.

Není mi jasné, v čem měly být uskutečněné debaty na Primě a ČT pro Drahoše příjemnější a čím účastí v nich odvahu neprokázal. A je vhodné si osvěžit fakta. Drahoš přece po prvním kole vyzval Zemana k debatě, ten souhlasil a řekl, že bude vhodné vést pouze dvě (což bylo na základě zkušeností z druhého kola voleb z roku 2013 logické). Těmito vzájemnými mediálními vzkazy se vyprofiloval projekt dvou diskusí, jedné na soukromé, jedné na veřejnoprávní televizi. Jenže během dne či dvou Zeman změnil názor („své názory nemění jen blbec“) a už mělo být diskusí více, zatímco Drahoš se držel původního projektu dvou. Měl tedy naopak říct „Zeman chtěl sice původně dvě, ale když teď už chce čtyři, no tak budou čtyři“? Jeho postoj jsem si sám tehdy vyložil jako znak konzistentnosti – kdyby jednal jinak, mohli by jej zase ocejchovat jako kolísavého slabocha, který nedovede držet původní předsevzetí.

Problém je samozřejmě hlavně v tom, že dohadování počtu a arény debat mezi kandidáty přes média na poslední chvíli je nevídanou pokleslostí české politické kultury. A měl-li bych být generálem po bitvě i já, pak Drahoš vůbec chodit neměl ani do Primy, protože televize organizaci debaty nezvládla.

„Nevýrazný Drahoš“

Kubičko měl dále Drahoše za amatéra, který nebyl schopný zaujmout srozumitelné stanovisko k snad žádnému politickému tématu. Prezidentský kandidát z prvního kola Michal Horáček projevil k Drahošovi po prvním kole nevídané kavalírství, velkorysost a nezištnost, ze všech poražených kolegů nejvíce. Ale po kole druhém jej i on začal kritizovat: nebyl prý bojovníkem do posledního kola, nesplňoval sen o prezidentovi na bílém koni, který přijede a vyřídí vše za nás. Sázka na toho, kdo nejméně vadí, nebyla správná. Drahoš prý všechny duely prohrál, protože nebyl silný kandidát; na těchto názorech trvá Horáček dodnes^[3]. I podle Topolánkova stratéga Horáka prý Drahoš neměl esprit a neuměl vést. Neuměl reagovat na problém migrace: měl vytáhnout uniformovaného generála a říct: „Tento člověk rozumí ochraně hranic a na Hradě se jí bude zabývat.“ Heslo „Slušnost je síla“ bylo prý nevhodné. Nepít a nesprosťačit nestačí, tvrdil také B. Doležal. Na podobné vlně se pohyboval i Ivan Hoffman: Drahošova kampaň byla prý založena na tom, že nic neudělá, a tak nic nezkazí.

V první letošní Výzvě^[4] se k prezidentské volbě vrací také bývalý politik Daniel Kroupa. Mj. i v důsledku formátu pořadu může jeho vystoupení působit nesouvisle, zmateně i protimluvně; Kroupovy místy dílčí trefné postřehy jsou ale zajímavé. Poukázal na nezkušenost ostatních prezidentských kandidátů vzhledem k Zemanovi. Jeho technologie moci se v Kroupově výkladu zakládá na cíli vyvolat v méně informovaných lidech pocit ohrožení a sám se následně prezentovat jako ten, kdo ohrožení zabrání, přičemž za jeho původce označí své protivníky. Názorným příkladem bylo jeho volební heslo „Stop migraci a Drahošovi“. Naopak Drahošova kampaň byla podle Kroupy zpackaná, neboť chytlavé heslo neměla, i když šance na Zemanovu porážku byla velká. Nikdo se neodvážil přijít například se „Stop ruským tankům a Zemanovi“, což by údajně určitě zafungovalo.

Vezměme si to popořadě: jmenováním generála, experta na uprchlíky, by Drahoš možná skutečně vyhrál – ale v zemi, kde se počet migrantů blíží k nule a kde do pravomocí prezidenta řešení problémů migrace či ostrahy hranic vůbec nepatří, by byl takový počin v podstatě perverzní, což by měl i Horák přiznat. Hoffman se svým tvrzením zase zjevně nic neví o Drahošově bývalém působení v AV ČR.

Do svého názoru na příčiny Drahošovy porážky komentátoři vnáší svůj vlastní temperament a svou vlastní životní zkušenost (například Kroupa trauma ze srpna 1968), což ale není racionální analýza voličského chování. I když si odmyslím, že Kroupa vlastně doporučuje stejnou zemanovskou technologii moci – vyvolávání pocitu ohrožení, mám podezření, že by část Drahošových voličů (které nelze šmahem označit za méně informované lidi), mohlo podobné navrhované heslo naopak odradit jako příliš nadsazené: představa, že se ruské tanky roku 2018 valí přes Ukrajinu a Slovensko do českých zemí je přece jen o něco méně uskutečnitelná než v roce 1968 i přes eventualitu Zemanovy role jako vítače. Polský politik Kaczyński také svými představami o spiknutí Merkelové, Putina a Islámského státu proti Polsku informovanější voliče nezískává. Naopak heslo „Stop Zemanovi a jeho proruským poradcům“ by mířilo na něco hodně klíčového; na něm nic přehnaného není.

Co Drahoš udělal dobře

Jisté námitky lze směřovat k aktivitám či vyjádřením Drahošových příznivců během kampaně: to, že David Černý v přímém přenosu na Televizi Seznam zapálil hlasovací lístek se Zemanovým jménem, nesloužilo ničemu jinému než jeho vlastní egocentrické exhibici. Přišly mi zcela zbytečné vyostřené moralistně-alarmistické titulky komentářů Martina Fendrycha. Tvrzení Jiřího Grygara, že v některých obvodech voliči dostávají od komisí lístek pouze se Zemanovým jménem, mělo okamžitě následovat ujištění, že tým právníků již pracuje na napadení výsledků voleb u soudu. Tyto nepromyšlenosti a nedotaženosti ale možná do jisté míry patří „k běžnému volebnímu provozu“, a nemyslím si, že volební výsledek nějak výrazně ovlivnily.

Drahošova kampaň samozřejmě nebyla bez chyb. Zmiňme nevyjasněné záležitosti okolo Jakuba Kleindiensta, který nadále přes všechny pochybnosti zůstával v jeho týmu. A zatímco – podle mých zkušeností – štáb Karla Schwarzenberga před šesti lety před druhým kolem reagoval na každý mail od veřejnosti alespoň slovy „děkujeme za názor“ (a umím si představit, kolik mu takových elektronických zpráv chodilo), tým Zemanova protikandidáta roku 2018 mlčel. Komunikaci s veřejností tím velmi podcenil.

Každopádně ale měl Drahoš velmi těžkou pozici: musel přesvědčit lidi s velmi odlišnými politickými názory, které nespojovalo tolik; jako jedna z mála věcí pouze jistá nechuť k tomu, aby se opakovalo pětileté Zemanovo hradní angažmá. Proto se domnívám, že člověk s „jasným vzkazem“ typu, že veškeré soukromé univerzity mají být zestátněny, nebo že veškeré vysoké školství má být zprivatizováno, by měl vůči Zemanovi o dost méně šancí než právě distingovaný Drahoš. Jeho 48,6 % hlasů v kole, v němž volební účast nečekaně stoupla, mi však na akademika, kterého ještě před necelým rokem širší veřejnost v podstatě neznala (a kterému údajně „chyběly vize“), přijde naopak jako nesmírně dobrý výsledek. Spíše bych rád položil do pléna otázku, co Drahoš udělal tak dobře.

Podle výzkumů veřejného mínění údajně 52 % z jeho voličů chtělo přímo jej, 48 % nechtělo Zemana. Bližší zamyšlení odhaluje absurdnost celé otázky: stěží první skupina jen zvažovala a zvažovala, říkala si „ten Zeman by také šel, ale Drahoš bude lepší“. Druhá skupina by zjevně celá těžko hlasovala za Zemanova protikandidáta i tehdy, kdyby proti němu stál Tomio Okamura nebo Václav Klaus jr. Drahoš uměl odmítnout minulé (kdo pozorněji sledoval pětileté Zemanovo působení na Hradě, ví, že k odmítání toho nebylo zrovna málo). Zároveň ale také dokázal nabídnout pro mnohé pozitivní, sympatickou a lepší alternativu, přičemž – a to reflektují i procenta u odpovědí, i když je otázka závádějící – vzkaz pozitivní musel mírně převažovat. A zrovna toto není právě málo, přestože to nakonec k vítězství nestačilo.

Co je ještě důležitější dnes než před rokem

Není to tedy jen tak, že „ustrojení“ současné české společnosti je prostě takové, že 48,6 % pro Drahoše bylo maximum možného? Zeman vyhrál za použití stejných mechanismů, které dokázaly na počátku 90. let minulého století přetáhnout diváky veřejnoprávní televize k Železného Nově. Podbízením, ničím racionálním. Zemanovi volby vyhrály fakenews i znejistění veřejnosti uprchlickou krizí z roku 2015, vyostřované nezodpovědnými médii a politiky.

Je možná výhodné, že v budoucnu již veřejná debata nebude personalizovaná. Nebude již třeba nikoho přesvědčovat, že nemá volit právě Zemana. Je potřeba zahájit dlouhotrvající kampaň o obecných aspektech dalšího směřování, stejně tak jako na Slovensku před klíčovými volbami z roku 1998, znamenajícími konec mečiarismu; to je ještě podstatnější dnes, než to bylo před rokem. Kampaň za to, že důležitější je právní stát a oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní – nikoliv názory údajně hyperinteligentních jedinců na inkluzi, na to, jak má dopadnout ten který soudní proces nebo kdo má být ministr zahraničí. Kampaň za to, že organizace a sjezdy sdružení založených programově jsou pro budoucnost mnohem relevantnější než bouchání údajně hyperschopných jedinců do stolu s vykřikováním „Bude to takhle!“ – neboť odrážejí názor mnohem většího množství lidí. Kampaň za to, že geopolitická budoucnost Česka je ve střední Evropě, kde čtyři sousedi jsou členy Evropské unie a tři členy NATO, a že mostem mezi západem a východem můžeme být jen ve smyslu mostu mezi Německem a Slovenskem.

V povolebním Respektu (č. 5/2018, s. 6) pro mě překvapivě šéfredaktor časopisu Erik Tabery odmítl sociální dimenzi voleb, s tím, že do budoucna bude prý především potřeba hovořit o hodnotách a akceptovat zásadní rozkol ve společnosti (míněno mezi zemanovci a antizemanovci), nesnažit se o umělé sbližování, protože prý nepřinese žádný výsledek a ztratí se tím potřebný čas. Ve stejném čísle (s. 17) ale sám poražený Drahoš uvedl právě sociální nerovnosti jako věc, na kterou by se chtěl do budoucna zaměřit. Jak jsem si stačil povšimnout, z Taberyho pozdějších článků implicitně vyplývá, že svůj tehdejší názor již změnil.

Nějakou dobu před prezidentskou volbou uveřejnil týdeník Respekt data ze sociologické analýzy regionů v České republice, z nichž jsou výjimečné zvláště kraje Moravskoslezský, Ústecký a Karlovarský. Přijde-li člověk o práci v jiném kraji, uvažuje tak, že si najde novou. V těchto třech krajích ale na situaci nazírá fatálně: teď jsem spadl na dno a už se z něho nevyhrabu. To, že právě tyto tři kraje volily Zemana nejvíce (pro přesnost, Karlovarský kraj předstižen ještě Olomouckým), nemůže být náhoda. Ze sociálního postavení totiž vyplývají i hodnoty.

S „první slečnou“ Kateřinou Zemanovou či předsedou ČSBS Jaroslavem Vodičkou je debata zbytečná. Ale se všemi ostatními Zemanovými voliči se diskutovat musí. A měla by s tím začít zvláště privilegovaná Praha, která se od všech ostatních krajů v republice volebně značně liší. Jen tak do budoucna znovu nevyhraje autoritářství, politická nekultura a nadbíhání Rusku a Číně.

Vincent van Gogh, Funeral in the Snow near the Old Tower, 1883, wikiart.org