Sociálnědemokratický revival?

Finsko před parlamentními volbami.

V poslední době nebývá příliš zvykem slýchat, že v nadcházejících volbách budou pravděpodobným vítězem sociální demokraté. Ani Finsko nebylo do nedávné doby žádnou výjimkou: v evropských volbách z roku 2014 strana propadla na 12,31 %, a ve volbách parlamentních v roce 2015 skončila s 16,51 % až čtvrtá, což znamenalo její nejhorší výsledek všech dob, kdy ve Finsku vůbec všeobecné parlamentní volby existují. Trend se začal obracet teprve roku 2017, kdy tamní sociální demokracie v obecních volbách získala 19,4 %.

Dnes, v první čtvrtině roku 2019, před jarními volbami v neděli 14. dubna, se tato země od zbytku Evropy odlišuje již výrazně: od poloviny roku předešlého nepřisoudil vítězství ani jeden z průzkumů stranických preferencí (Taloustutkimus, Tietoykkönen, Kantar TNS) jiné straně než právě sociální demokracii. A ani v jednom z nich její oblíbenost neklesla pod 20 %, což by straně mohlo v nadcházejících volbách přinést až 50 mandátů, tj. celou čtvrtinu ze všech dvou set křesel v jednokomorovém parlamentu. Plus významné místo ve vládě včetně židle ministerského předsedy.

Všechno je ale relativní. Bývaly doby, kdy byl dvacetiprocentní zisk pro finské sociální demokraty v podstatě standardem, nikoliv výraznějším úspěchem (například v roce 1995 získali 28,28 %). A jejich výsledky z dob počátku 20. století, kdy Finsko bylo ještě autonomním velkovévodstvím v rámci carského Ruska, se zdají být prizmatem dneška úspěchem přímo fenomenálním. Volební zisk 47,29 % v roce 1916 přinesl sociálním demokratům dokonce 103 křesel, tj. parlamentní většinu z 200 míst; o prvních všeobecných volbách ve Finsku s přímým a rovným hlasováním ještě dřívějších, z roku 1907, a sociálnědemokratickém vítězství i v nich pojednává mj. v roce 1962 přeložená novela Ilmariho Kianta s názvem Červená čára. Dlužno dodat, že tehdy ještě na politické scéně země nepůsobili komunisté, kteří se později od sociálních demokratů odštěpili.

A také je třeba zdůraznit, že za současnou oblibou strany u voličů zjevně není ani mediální zručnost jejího předsedy, odboráře Anttiho Rinneho, ani její programové vize do budoucnosti, nýbrž spíše obecné znechucení ze současné finské vlády, v níž sociální demokracie zastoupena není.

Sipiläho vláda

Po minulých parlamentních volbách z roku 2015 utvořily tři nejsilnější strany, centristický Finský střed, populističtí Praví Finové a konzervativně-liberální Národní koalice středopravicovou vládu s pohodlnou podporou 124 poslanců z celkového počtu 200. V jejím čele stanul centrista Juha Sipilä, který není finským Andrejem Babišem ani zdaleka, i když se o něm v českých médiích tak píše či hovoří. Jak trefně formuluje Marek Švehla v Respektu (8/2019, s. 8), Babiš ANO založil, financuje a ředitelsky vede, s marketéry napíše a prosadí program, v hnutí disponuje právem veta při obsazování pozic, prosadí své klíčové lidi do vedení a nestrpí vedle sebe konkurenci – v tomto spektru záležitostí Sipilä neodpovídá možná ani jedné.[1]

Ministrem financí se stal tehdejší předseda Národního koalice Alexander Stubb, současný kandidát na předsedu Evropské komise, a ve vládě také zasedl jako ministr zahraničních věcí předseda Pravých Finů Timo Soini. Podle počátečních písmen v příjmeních tří předsedů se začalo Sipiläho vládě říkat „vláda SSS“, což vyvolávalo určité diskuse vzhledem k podobnosti s označením jednotek Waffen-SS z éry Adolfa Hitlera. Sipilä zase sám svůj tým dvojznačně sebevědomě nazýval „vládou tří es“. Když ale Stubba jak na postu stranického předsedy, tak ministra financí vystřídal Petteri Orpo, objevil se vtip, že se jedná o vládu „S.O.S“. A je otázkou, zda nyní, na konci jejího působení, nevolá S.O.S. většina finských voličů. Stopa vlády je ve vícero oblastech do určité míry kontroverzní.

Při jejím ustavení nevyvolalo zrovna nadšení, že ministr spravedlnosti je bez vysokoškolského vzdělání a podporuje trest smrti; pokud nebudeme počítat popravy ve Finsku vykonané během výjimečného či válečného stavu, pak poslední exekuce v této zemi proběhla roku 1825. Na finské poměry zasedlo do ministerských křesel málo žen, a v ministerských výborech a komisích jich začalo sedět ještě méně. Na druhou stranu bylo odhaleno, že dvě ministryně při správě několika mezinárodních společností v dřívější době odklonily daňové odvody mimo Finsko.

Země se tehdy nacházela v recesi, v ekonomickém poklesu, způsobeném mimo jiné protiruskými sankcemi, které Finsko loajálně dodržovalo a které jej v důsledku ne právě bezvýznamné obchodní výměny s Ruskem citelně zasáhly. K řešení zvolila vláda politiku škrtů, z nichž některé byly obzvláště tupé. Již při projednávání programového prohlášení opozice (sociální demokraté, Levicový svaz a Zelený svaz) kritizovala, že škrty mají odnést důchodci, rodiny s dětmi a nezaměstnaní. Zdá se, že vláda především nechtěla připustit, aby jejich břemeno nesl průmysl a zaměstnavatelé, a místo toho je měli nést zaměstnanci. Zprvu se sice mluvilo i o osekání podpor pro podnikatele, což se ale později neuskutečnilo.

Došlo nejen ke zmrazení mezd, ale i ke snížení ceny pracovní síly tím, že byla prodloužena pracovní doba; zprvu plán hovořil dokonce o 0,5 hodiny denně (!), pak jen 0,5 hodiny týdně. Byly sníženy mzdy pobírané v době dovolené. Hovořilo se o usnadnění propouštění zaměstnanců v podnicích pod 20 lidí, na druhou stranu bylo ale zpřísněno vyplácení dávek v nezaměstnanosti a došlo na zavedení pracovních praxí, které umožňovaly levné zaměstnávání, aniž by se – podle kritiky – reflektovaly důležité okolnosti na straně zaměstnanců. Přehnanost škrtů byla široce kritizována například svazem rodin i renomovanými ekonomy; lesnickým a ekologickým organizacím se nelíbily úspory v programech, které se týkaly jejich činnosti. Politika, která byla považována za pravicovou, republikánskou či thatcherovskou, vyvolala nespokojenost například i u samotných centristů, pozastavujících se nad přílišným posunem doprava. Arcibiskup majoritní finské evangelicko-luteránské církve ve vládním programu kritizoval přezírání nízkopříjmových skupin obyvatel, které si byly nuceny utáhnout opasek a na reformách prodělaly – spravedlivější rozhodnutí by se podle něj týkalo všech lidí.

Podle mých známých z finského akademického světa si vládní reformy pochvalují univerzity polytechnického typu, jejichž výuka je propojena s praxí, neboť na své projekty dostaly více prostředků. Ale univerzity tradiční na nich prodělaly: škrtalo se i na nich. Zdá se, že by zaplesaly chlapecké představy Mirka Topolánka o vědě a výzkumu: nasypat do nich peníze, aby se co nejdříve samy od sebe zaplatily.

Vláda sice dokázala reflektovat, že mnohé z jejích nápadů nejsou příliš chytré a ustoupila od nich, to ale zrovna důvěryhodnost a přesvědčení o její kompetentnosti nepodpořilo. Škrty ve vyšetřovacích skupinách šedé ekonomiky (odpovídající propuštění téměř sta vyšetřovatelů) měl kompenzovat zákon, podle kterého vrácení peněz nelegálně ulitých do daňových rájů zaručí beztrestnost. Vlastnictví akcií mělo být umožněno v příslušném rejstříku utajit. Na podobné návrhy se znovu snesla velká kritika z mnoha stran, a následně nebyly uskutečněny.

Nejdůležitější z reforem spojovala veřejnou správu a sociální a zdravotní péči: měla přesunout odpovědnost za tyto sektory z obcí na osmnáct nově založených krajů. Občan by si pak mohl vybrat mezi službami poskytovanými společností kraje nebo službami poskytovanými soukromou společností či organizací. Zde se vyskytla i podezření, že zákon je protiústavní. Vzhledem k tomu, že jej vláda – na rozdíl od většiny svých dalších plánovaných kroků – neprosadila, před několika týdny odstoupila. Volby se tak uskuteční v situaci, kdy kabinet podal demisi.

Sipiläho vláda se ale také zapsala do dějin tím, že v letech 2017–2018 prováděla experiment s tzv. základním nepodmíněným příjmem. Vybrala dva tisíce nezaměstnaných ve věku 25–58 let, kteří bez jakýchkoliv dalších podmínek dostávali každý měsíc 560 eur. Tím byly zkoumány možnosti změny systému sociálních dávek tak, aby odpovídal změněným podmínkám na pracovním trhu, motivoval uchazeče o zaměstnání k hledání práce, snížil byrokracii a systém dávek zjednodušil. Celkově bude projekt vyhodnocen až v průběhu let 2019 a 2020, jeho jisté pozitivní výsledky jsou ale patrné již dnes.

Roztržka s Pravými Finy

V polovině roku 2017 bylo Finsko také vystaveno vládní krizi. Ta souvisela s účastí populistické strany Pravých Finů ve vládě. Jedná se o formaci nacionalistickou a eurokritickou (což se projevilo především v době tzv. řecké krize na počátku druhého desetiletí), která se veze na vlně současné xenofobie vůči přistěhovalcům známé z celé Evropy. Nicméně, o jistém obroušení jejích postojů svědčí to, že přes původní neochotu poskytnout Řecku další půjčku tak vláda s účastí Pravých Finů roku 2015 nakonec učinila. Srovnávat stranu s francouzskou Národní frontou předsedkyně Marine Le Pen či nizozemskou Stranou pro svobodu Geerta Wilderse není navíc úplně nejvhodnější: spíše se jedná o antiestablishmentové uskupení, navazující na tradice Strany finského venkova s legendárním vůdcem Veikkem Vennamem, které se těšilo oblibě na počátku 70. let a pak znovu na začátku dalšího desetiletí 20. století. Zastávalo se tehdy lidí v zapomenutých venkovských periferních oblastech hekticky se rozvíjejícího moderního Finska.

Na stranickém sjezdu vládních Pravých Finů se v červnu roku 2017 konaly volby předsedy. O nové funkční období již neusiloval předchozí předseda a ministr zahraničních věcí Timo Soini, dobrácky působící právník vystudovaný v Irsku a římský katolík, což je u strany, která se tolik ohání národními hodnotami v dominantně luteránském Finsku (kde je mj. druhým státním náboženstvím pravoslaví[2]), poněkud nezvyklé. Novým předsedou se nečekaně stal představitel radikálnější linie, europoslanec za tuto stranu Jussi Halla-aho. Halla-aho již proslul svou trestní kauzou: finský soud v roce 2012 shledal, že se politik dopustil porušení zákona tím, že na svém blogu připodobnil islám k pedofilii. Halla-aho byl odsouzen k zaplacení pokuty; výrok soudu následně komentoval jako „názor několika jednotlivců“, za což byl zbaven své parlamentní funkce.

Po jeho zvolení předsedou Pravých Finů lídři dvou dalších koaličních stran Sipilä a Orpo oznámili, že nemají v úmyslu pokračovat ve spolupráci s Pravými Finy vedenými Halla-ahem, neboť by to znamenalo neblahé zostření přistěhovalecké politiky; již dříve padaly návrhy na změny, které by snižovaly právní jistotu žadatelů o azyl, a nebylo radno je dále rozvíjet. Od poslaneckého klubu Pravých Finů se následně odštěpila těsná většina dvaceti umírněných poslanců a založila klub vlastní s názvem Nová alternativa (později Modrá budoucnost) s tím, že chce pokračovat ve vládě ve stejném složení a se stejným programem. I když se podpora vládě v parlamentu zúžila na 106 poslanců, stačilo to, a Praví Finové se ocitli mimo vládní koalici, mj. také proto, že v odštěpenecké skupině byli rovněž všichni dosavadní ministři za Pravé Finy. Odchod strany z vlády si tak nevyžádal výměnu ani jediného ministra, což je zřejmě hodno zápisu do Guinessovy knihy rekordů.

Halla-ahovi zjevně nepřijde absurdní, že jako europoslanec řídí svou stranu z toho Bruselu, na který má jako správný Pravý Fin v popisu práce dštít síru a oheň. Zmíněné události roku 2017 každopádně znamenaly pro populistické uskupení po raketovém nástupu minulých let alespoň dočasný soumrak. Zatímco od voleb v roce 1999 (1 poslanec) průběžně posilovali na 3, respektive 5 poslanců ve volbách z let 2003 a 2007, aby roku 2011 dosáhli rekordního počtu 39 křesel (což odpovídalo 19,05 % odevzdaných hlasů) a o jedno křeslo méně v roce 2014, v současnosti by jejich preference stačily na přibližně dvacet míst v parlamentu. A na tom nic nemění ani fakt, že v posledních týdnech před volbami začali znovu mírně posilovat. Odštěpenecké skupině Modrá budoucnost průzkumy přisuzují maximálně jeden poslanecký mandát.

Povolební výhledy

Popisované reformy a peripetie okolo Pravých Finů způsobily, že podpora finské vlády od počátku jejího funkčního období klesala. Zatímco v létě 2015 by vládní strany společně dosáhly na 57 % hlasů, v červenci 2017 by to bylo již jen 39,9 % a v lednu-únoru 2019 dokonce pouze 34,3 %. Fakt, že před rokem, v dubnu 2018, považovalo 60 % Finů činnost vlády za špatnou či spíše špatnou, a jen 6 % jí dalo pozitivní hodnocení, svědčí o kritičnosti i ze strany mnohých voličů samotných vládních stran. Nejkritičtější jsou k vládní politice mladí voliči, pravděpodobně kvůli škrtům ve školství, a voliči sociální demokracie a Levicového svazu.

Podle dlouhodobých trendů se vůbec nezdá reálné, že by tři současné vládní strany mohly získat ve sněmovně většinu; Národní koalice zjevně dostane podobný počet hlasů jako v roce 2015, centristé ale zřejmě ztratí až okolo patnácti křesel. Majoritu by mohly získat nanejvýše společně s bývalým koaličním partnerem, tedy Pravými Finy, ale na základě zkušeností z minulosti se nezdá, že by spolupráce byla do budoucna možná.

Pokud tedy volby dopadnou sociálnědemokratickým vítězstvím, přirozenými koaličním partnery by této straně mohly být Levicový svaz (podle prognóz může posílit ze současných dvanácti křesel až o polovinu) a Zelený svaz (očekává se posílení z patnácti křesel až o deset). Dále ve vládní koalici může zasednout Švédská lidová strana reprezentující finskou švédskojazyčnou menšinu, dosahující přibližně na deset poslaneckých mandátů. To ale na většinu nemusí stačit, proto není vyloučené, že k vládě budou přizváni buď také centristé, nebo Národní koalice. Pravděpodobnější je první varianta, neboť spolupráci s nejneoliberálnější stranou ze současné vlády, Národní koalicí, by sociální demokraté těžko vysvětlovali svým voličům. Každopádně ale takovéto pestré koalice nepředstavují ve Finsku nic výjimečného. V opozici zřejmě zůstanou křesťanští demokraté, menší strana s prognózou okolo pěti křesel.

Přednedávnem jsem narazil na poutavou popularizaci přibližující čtenářům to, jak jsou ve Finsku vnímáni voliči jednotlivých politických stran[3]. Finská politika prochází změnou v tom smyslu, že pryč je doba poslaneckých matadorů, kteří se parlamentní činností zabývají mnoho desetiletí a věnují jí tak svůj celý život. Pro současnost jsou čím dál typičtější i aktéři, kteří se stanou součástí nejvyšší politiky jen na jedno či dvě volební období a posléze se s nabytými cennými zkušenostmi věnují povolání jinému, které považují za zajímavější. Pokud vyjdou předvolební prognózy a vládu povede sociální demokrat, bude zajímavé sledovat, jak bude ve Finsku fungovat dosud nevyzkoušený tandem pravicového prezidenta Sauliho Niinistöa[4] a levicového ministerského předsedy. Zbývá dodat, že letošní rok je pro Finy supervolebním, neboť brzy budou vybírat své zástupce i do Evropského parlamentu a na podzim také do krajských zastupitelstev.

5 4 2019 obr1

Helene Schjerfbeck. The Seamstress (The Working Woman), 1905, wikiart.org


publikováno: 5. 4. 2019

Datum publikace:
5. 4. 2019
Autor článku:
Jan Dlask

NEJNOVĚJŠÍ články


Malý stát zemřel, zapomeňte, přichází Erár!

Prakticky každá vláda si do programového prohlášení píše, že chce „moderní, štíhlý, efektivní, úsporný stát“. …

Beneš, zasloužil se o stát – Mýlili jsme se

3. panel konference o E. B. Třetí diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla v Topičově …

Bezpečnostní riziko

Jestliže člen vlády, zejména pak ministr silového ministerstva, a jím ministerstvo zahraničí je, začne mluvit o někom …

Dostali jsme, co jsme chtěli?

Výchozí situace: V bytě jednoho slovenského maloměsta se na Silvestra schází rozvětvená česko-slovenská rodina, aby společně …

Británie v jaderné pasti

V Česku panuje „jaderný konsensus“. Celá politická scéna se zcela výjimečně shodne – na tom, že …

Jeden svět: Filmová debata o stavu současného světa

Už čtvrt století obohacuje kulturní scénu Česka Mezinárodní festival filmů o lidských právech JEDEN SVĚT; dvacátý …

Benešova mnichovská zrada

2. panel konference o E. B. Druhý diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla …

Večírky s Přítomností XII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 27. …