Tenkrát vedly lesem jenom stezky pro krávy a les byl tak velký, že byste se v něm klidně mohli ztratit, kdybyste vyrazili na borůvky, a několik dní byste pak nenašli cestu domů. Neodvážili jsme se vydat dál než na kraj, chvíli jsme naslouchali lesnímu tichu a pak běželi zpátky. Matti se bál víc než já, ale jemu ještě nebylo ani šest. Pod kopcem byl hluboký a prudký sráz a maminka nám o tom kopci udělala přednášku, než jsme se rozloučili.
Maminka pracovala ve městě, abychom mohli strávit léto na chatě, kterou si pronajala na inzerát. Najala také Annu, aby nám vařila. Ta chtěla mít hlavně klid. Běžte si hrát ven, říkávala. Matti chodil všude za mnou a volal: Počkej na mě! Na co si budeme hrát? Byl ještě moc malý na to, abych ho bral s sebou, ale co si má člověk s mladším bráškou počít? Dny se hroz
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 27. 4. 2019
