Na základě debaty o eutanazii mně napadla úvaha o konci života mého táty, skvělého, nóbl člověka, co mi dával v komunismu odvahu a humor, co se vystěhoval do Spojených států, kde uspěl, ale nechtěl ve stáří žít za podmínek, které mu byly určeny, protože musel. Sedí tu na kolečkové židli v americkém starobinci a nic jiného mu nezbývá, než čučet na béžovou stěnu před sebou a na zaschlou skvrnu od barvy na linoleu, kterou kdysi nikdo neutřel. Ten tam je čas, kdy žil ve stěnách barevně vymalovaných. To vše je již nenávratně pryč. Je zde, krmí ho kaší, kterou vybryndá a zbytek udělá do kalhot. Aspoň mají sestřičky co dělat, za ty prachy! Ano, tehdá peníze vydělával a za to