Takovému tomu „věření v sebe“ jsem nikdy nerozuměl. Jsou to obdivuhodní lidé, kteří mnohé vystáli a protrpěli, ale říkají-li po tom všem, „víte, člověk nesmí přestat věřit v sebe“, musím přiznat, že to pro mne nemá žádnou rozumnou sdělnost. Co máme, co nám nebylo dáno? Čím můžeme sami za sebe ručit než tím, co jsme dostali? Odkud? Tím směrem se přece musí ubírat jakákoli víra, ba důvěra, že to vše není marné a zbytečné, odnikud nikam jdoucí. Člověk přece nemůže jít sám od sebe odnikud někam, a pak zase k sobě. Při takové cestě neshledávám žádný počátek ani konec. A tedy žádný smysl. Mohu přece věřit pouze v něco, či tím směrem, odkud se vůbec nějakého smyslu mohu nadít. A