Jello Biafra, zvláštním způsobem do mého života vstoupil, bylo v době expedice druhého či třetího vydání knihy Ivana Martina Jirouse „Magorova mystická růže“, odhaduju, že to mohlo být tak v roce 2007 či 2008, byli jsme s Magorem-Martinem v galerii Střepy na Skleněné louce, na půdě, přišla za mnou (tehdy novinářka) Dora Viceníková, že natáčí příspěvek do vltavské Mozaiky, a že by tam chtěla připomenout to nové vydání Magorovy knížky, a myslím, že dokonce i Magor se přečtením nějaké básně této akce zúčastnil, já jsem pak s Dorou nějak o té knížce mluvil, pro tu Mozaiku (pak mě na to vysílání kdosi odkázal, a bylo to hrozné, samé kultivované hlasy, jemní filharmonici o nějakých mládežnických hudebních podzimech, zasvěcení kurátoři jakýchsi výstav v Albertinu – a pak najednou, jako když ote
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 20. 5. 2019
