Každý přímý účastník poslední demonstrace na Václavském náměstí vám jistě rád potvrdí, že to pro něj byl nezapomenutelný zážitek, s nebývalou mírou sounáležitosti a sdílené pospolitosti. Je hodně lidí, kteří toho mají dost. A čeho vlastně máme dost? Toho, jak Babiš podvádí, lže, jak nám vyhrožuje, jak se nám směje do obličeje, jak si hrabe pod sebe, jak vlastně uchvátil celý stát, a ještě si tam se Zemanem drze dosadili tu jejich Benešovou? Ano, toho jistě máme všichni dost, ale to je jen viditelná fasáda celého komplexů příčin, jevů a souvislostí, kterých bychom skutečně měli mít dost.

Naše demokracie se blíží do kristových let. Nejvyšší čas, aby již dospěla a převzala za sebe sama plnohodnotnou odpovědnost, což se týká každého z nás. Babiš je symbolem kontinuity s bývalým režimem. Jak jinak chápat kariérního komunistu, spolupracovníka StB a přímo ukázkového východoevropského posttotalitního oligarchu, který se vydrápal podvodně k moci, u níž ho drží česká rarita, a sice komunistická strana, kterou jsme si nechali jako normalizační relikt i v parlamentu.

A to není vše. Náš prezident se netají svou náklonností k Rusku a Číně, dokonce vystupuje jako agilní agent cizích mocností. Jeho předchůdce se k tomuto půdorysu hlásí v posledních letech také, a navíc jezdí řečnit na srazy evropských ultranacionalistů a agresivně brojí proti Evropě. Jemu srdci je nyní nejbližší Okamurova parta. Ruská hybridní válka a čínské vlivové aktivity v českém prostředí rezonují tak, že už mají východní říše pocit, že ČR mohou považovat za své dobyté území. Schválně se někdy překonejte a zkuste si otevřít diskuse pod články na Novinkách.cz či na Parlamentních listech. Budete zírat. Jsou to všechno jen dílka ze známé leningradské trollí farmy, nebo marketingové tsunami z Chodova či autentická ventilace závislých nenávistníků? Asi všechno dohromady. I tady na vás dýchne normalizační duch, koncentrované zlo.

V evropských a euroatlantických strukturách jsme občas již vnímáni jako trojský kůň východních mocností či nevyzpytatelní pohrobci raného postkomunismu. Zvláště vyšlechtění nomenklaturní soudruzi z vrchních pater komunistické věrchušky tušili, či spíše věděli, již v druhé polovině osmdesátých let, že se blíží jejich chvíle, kdy budou moci kapitalizovat svůj vliv. Často k tomu pak použili dobře připravované kádry – z Prognostického ústavu, z Podniků zahraničního obchodu a z vedení státních oborových podniků. Bylo jim jasné, že nejprve musí získat ekonomickou sílu a moc, která jim pak umožní k ní přidat i moc mediální a ve finále moc politickou. Chvíli se na konci osmdesátých let báli plných náměstí, ale jen chvíli. Pak takticky ustoupili a vrhli se na privatizaci a bankovní sektor. Vystrčili před sebe mladší generaci neokoukaných bílých koňů a sčítali bonusy. Nedělalo jim problém se tvářit pokrokově, dokonce prozápadně, třeba i pravicově. Babiš je jejich produktem i symbolem.

Evropu již využil a zneužil, a teď s ní bude klidně válčit. Zdá se, že se utrhl ze řetězu i svým stvořitelům, a dost možná již porušuje i jejich vzájemné původní dohody, díky nimž vystoupal až na vrchol. Babiš stvořil své ANO na přelomu let 2011–2012. Ukradl pár myšlenek z veřejného prostoru, tehdejším některým neparlamentním politickým subjektům a některým naivním občanským iniciativám, které pak skrytě ovládl, a k tomu si přikoupil pár mediálních celebrit. Přesto v senátních volbách 2012 zcela propadl, neboť si myslel, že bude stačit, když každý kandidát dostane na kampaň z Agrofertu 2 mil. Kč. Nestačilo to. Jeho marketingový tým mu vysvětlil, že uvedení nové značky na trh bude stát opravdu velké peníze. A to v řádech několika set milionů Kč. V roce 2013 spustil kampaň, která u nás neměla s ničím srovnání. Zasvěcené odhady tvrdí, že to byla investice kolem půl miliardy Kč, v tehdejších cenách. On později nerad přiznal, že ho to stálo možná něco kolem stovky mega. Jedna z mnoha klíčových lží, která mu prošla téměř bez povšimnutí.

K této investici musíme připočíst 1,5 miliardy Kč, za něž ve stejné době údajně nakoupil korunové dluhopisy, jimiž pak jakože úvěroval svůj holding. A ve stejné době se pustil do velké vlivové akvizice, když si pořídil největší domácí mediální dům Mafru. Dohromady tak ve stejné době utratil pár miliard Kč. Z čeho? Byly to jeho osobní zdaněné příjmy? Bylo to z nějakého skrytého marketingové rozpočtu Agrofertu? Anebo se na něj někdo složil? Pokud ano, pak kdo? Byli to spříznění slovensko-čeští oligarchové? Nebo nějaký tajemný dárce z ciziny? Pomohli opět banky, u nichž má obří úvěrové zatížení, s tím, že jim to pak z vládní pozice bude kompenzovat? To jsou jen některé z mnoha otázek, na které všemocný Andrej stále dluží odpovědi. Ony totiž dokreslují, že jeho uchvácení státu proběhlo na bázi lži, podvodu a manipulace. Se státní kasou, ale i s tou evropskou dotační, zachází jako by byly jeho osobní. I soudruzi v normalizaci považovali stát za svůj majetek. Byli však limitováni omezenými možnostmi a systémem kolektivního rozhodování a přímých pokynů z Moskvy. Dnes mají téměř volné ruce. Některé triky Babiš převzal od svého krajana Husáka. Kupuje si slabší sociální skupiny, zejména důchodce, a na oplátku chce jediné, a sice klid na práci. Jinými slovy: tady máte pár drobných (ostatně je to z daní vašich spoluobčanů…), volte mě a držte ústa a krok. A aby vám nebylo smutno, tak vám k tomu zazpívá pan Krajčo nebo Michal David a Jarda Jágr vás pozve na hokej. Čau lidi, a kdyby něco, tak sorry jako.

Protesty proti jednotlivým lumpárnám Babiše jsou důležité a pořadatelům patří obrovský dík a velké uznání. Je to signál nejen do všech koutů země, ale i do zahraničí. Z vlastní zkušenosti vím, že je vnímán velmi silně. Češi bývají dlouho tolerantní (až příliš), neteční a dokonce lhostejní, ale jednou za generaci ten pohár trpělivosti přeteče a pak se dokáží ozvat a spojit ve svém spravedlivém rozhořčení. Navíc to umí s grácií a noblesou, což není ve všech zemích obvyklé. Měli bychom dnešní energii nasměrovat k důkladnému odstřihnutí se od všech devastujících forem normalizačních praktik, všech viditelných recidiv komunistického posilování vlivu a moci. Je nejvyšší čas pojmenovávat věci pravými jmény, a hlavně se nebát je říkat nahlas. Plná náměstí mají obrovskou sílu. Soudruzi všeho druhu se zase bojí, anebo jsou minimálně očividně zneklidněni. Před třiceti lety jsme se přihlásili k nějakým hodnotám. Je nejvyšší čas za ně svést zásadní občanský a politický souboj s těmi, kteří je popírají, zneužívají a špiní. To je to oč tu kráčí. Babiš je symbol, očividný gauner, ale nejde jen o něj. Chceme být plnohodnotným Západem anebo východoevropským regulovaným chaosem s autoritativní vládou? To je to zásadní oč tu dnes jde.

A ještě něco. Když Babiš říká, že vyhrál v demokratických volbách a může si tedy dělat co chce, tak je potřeba dodat, že zdaleka nemá většinu a bez komunistů by neměl ani vládu. Když říká, že by ho tedy ti ostatní neposlušní opozičníci měli porazit ve volbách, tak se u toho potutelně šklebí a říká si, že je zvědavý, jak někdo splácá půlmiliardový rozpočet na kampaň. Babiš nevyhrál férové volby. Nikdy a žádné. Jeho převaha finanční, mediální a vlivová byla zdrcující. To nemá s otevřenou soutěží nic společného. Stejně jako ANO nemá nic společného s normální demokratickou politickou formací. To je jen politická divize jeho dotačního impéria. K těmto výhodám přidal ještě kontrolu nad institucemi státu a vzkazuje nám, že můžeme nesouhlasit, jak chceme, ale on bude vládnout, jak dlouho bude chtít.

Jenže, každá story má i svůj konec. Babiš k němu míří rychleji než by si ve svých nejčernějších snech, (když náhodou sní) vůbec dokázal představit. Důvod je prostý. Největším nepřítelem Babiše je totiž Babiš sám. Už mu zvoní hrana, a s ním by měla zvonit i všem postkomunistickým praktikám a manýrám, abychom se pak nedej Bože nesetkávali s nějakým dalším babišovským klonem.

publikováno: 5. 6. 2019