Nemám organizační talent. Smířil jsem se s tím a dovedu s tím vědomím celkem pohodlně žít. Někdy, naštěstí jen velmi zřídka, se mi ale stane, že se nějakému tomu „organizování“ vyhnout nemohu. No a pak se znovu ukáže, jak na tom jsem. Muselo uplynout deset let od smrti Jana Ivana Wünsche, hudebníka, textaře a novináře (1947–1999), než se nám s Vojtou Lindaurem, dnes již také nebožtíkem, podařilo nalézt vydavatele jeho pamětí – rozhovoru o životě, práci a láskách, hudebních i těch z masa a kostí, který vedl sám se sebou (Bav se s volem o sobotě, Julius Zirkus, 2009).
Od Ivanovy předčasné smrti, rok před příchodem nového tisíciletí, chodíváme na něj pravidelně, my, „kluci a holky, co spolu mluvíme“, na Den dětí vzpomínat na Kampu, kde jsme ho symbolicky pochovali ve Vltavě. Hodíme mu vždyck
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 21. 6. 2019
