Po dvaceti letech poradenství, pastorace a neohrabaných pokusů pomáhat jiným lidem, docházím k ne tak docela zřejmému, zato neúprosnému závěru: mnoho z naší pomoci je něco jako naděje na ubytováni v 1. třídě na Titaniku. V prvním okamžiku má člověk dobrý pocit, ale pak to nakonec nevede k ničemu. Velká díra zející v boku lodi zůstala bez povšimnutí a my se pak divíme, když se lidé topí, stěžují si nebo se uchylují do záchranných člunů. Většina lidí, kterým jsem se pokoušel pomoci, stále ještě potřebuje pomoc. Situace se změnila, ale jádro zůstalo nezasaženo. Co je tím jádrem? A jak se ho můžeme dotknout? Co to v podstatě znamená někomu jinému pomoci? Když na tyto otázky najdeme odpověď, dojdeme blízko k