Dlouhé prapory visí dolů, domy jako kamenné jazyky se zdvihají vzhůru, rozstříhány ulicemi, a nad šedým, prastarým ryňkem se rozpíná šedé, kalné nebe. A přece dole jest hemžení, jest šestá ferie hodu osvobození, dosud neuplynula oktáva. V dáli ještě hřmí děla, není jich slyšeti, jen noviny o tom přinášejí zprávy; a v úskoku od tance smrti chystá se na pochmurném, památném ryňku změna tváře země. Dlouhé prapory visí dolů, z ulic se vinou jiné prapory, jako by navinovány na neviditelný hřídel. Tisíce očí, těl a údů, zkřehlých válkou a stísněných čekáním, jde se protáhnout. Proč tak dlouho všichni čekali? Kde čekali, jak čekali a z jakých beznadějných úkrytů vylezli nyní na denní světlo? Čekali v bojových krytech, na hlídkách? Úpěli