Jako historka o tom, co bude po smrti, mi kdysi znělo vyprávění jednoho člověka, co se motal kolem prezidenta Havla. Dalajlama a Václav Havel po jakémsi společném vystoupení podepisovali fanouškům své knížky nebo tak něco a při té činnosti uvolněně komentovali příchozí. V chumlu se mihnul muž, který Dalajlámu silně upoutal. Naklonil se k Havlovi a ptá se: „Co je tamhleten člověk zač?“ Havel prý omrzele vece: „To je takový zpěvák, Vaše svatosti.“ Po chvíli to Havlovi nedá a zeptá se : „Co Vás na tom člověku tak upoutalo?“ Dalajláma: „Má úžasnou auru!“ Havel zas rozmrzel, ale po chvíli se osmělil k pokusu o znovuzískání vlastní převahy a ptá se, trochu riskantně: „A jakou auru mám já?“ „Žádnou, cha, cha,