Naše generace, dejme tomu šedesátníků, která to všechno viděla a prožila, ale nikdy nebyla při tom, natožpak v tom, dnes všechno to pseudohistorické sčítá a se vzrůstajícím zděšením se ptá nejen po průběhu válek a svržení atomové pumy či obsahu hromadných hrobů, ale i po ceně a hodnotě člověka a jeho identity, a tedy totožnosti. Neboť války, které jsme prožili a holokausty a hladomory, o kterých jsme se pak dovídali, natolik lidský život zdevalvovaly a znesmyslněly, že se i na každého dalšího světoobčánka nedíváme s radostí, ale zoufalou skepsí, a to, co nazýváme životním smyslem, ustupuje do pozadí, vytlačováno za scénu obrovskými silami, jež můžeme jen nenávidět a jimi opovrhovat, aniž jim kdy a jak můžeme účinně čelit. Nicméně to