Poslední kniha Patrika Ouředníka Konec světa se prý nekonal je velmi duchaplná a skvěle se čte, ale pro čtenáře nicméně představuje velké dilema. Na jedné straně se velmi dobře baví autorovým ostrovtipem s rozvinutým smyslem pro tragikomičnost, na druhé straně zřetelně vnímá značně temný a vážný podkres většiny působivých závěrů. Nemůže se ovšem zbavit pocitu, že autor před ním záměrně uniká, aby udělal prostor protagonistovi díla, kterým je naše přítomnost a zejména její jazyk. Jak naložit s angažovaným až didaktickým tónem knihy, který se velmi umně, ale kontrastně mísí se zřejmou konceptuální a jazykovou hrou různých registrů či poloh a vtipem tak říkajíc „až za hrob“? Kde vůbec jsou autorovy hranice a jak vypadá skutečnost, ze které autor vychází? Čtenář