„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté
Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou Finové podle nedávné studie OSN, se hlavním vítězem tamních voleb stala protestní, nacionalistická, euroskeptická Strana Finů. Získala 17,5 procenta hlasů, jen o 0,2 procenta méně než vítězní sociální demokraté, kteří se nyní pokoušejí sestavit středolevicovou koalici. Úspěchu Strany Finů nezabránila ani snaha vtáhnout je po volbách 2015 do vlády. Od strany se tehdy odštěpilo radikální křídlo, které odmítalo kompromisy – a právě tato frakce nyní uspěla.“
Při zpětném čtení této stručné informace z Respektu (č. 17, s. 25) mnou lomcoval vztek z toho, kolik chyb, nepřesností a zmateností někdo dokáže v tak krátkém článku nasekat. Za vítěze jsou jednou označeni nacionalisté (údajně vítěze „hlavního“), podruhé sociální demokraté („sestavujícího koalici“, tedy implicitně „vedlejšího“?). Nejsou to přímo „fake news“, jenže ty se z nich mohou snadno stát. A „fake news“ si při těchto volbách ve Finsku příliš neškrtly. Země si je totiž vědoma nutnosti proti nim nejrůznějšími veřejnými kampaněmi bojovat, a je jí v tom nápomocna také velmi vysoká čtenářská gramotnost finského obyvatelstva. U proruských trollů nebyla v době voleb zaznamenána žádná zvýšená aktivita. Zřejmě usoudili, že ve Finsku snadný cíl mít nebudou, respektive, že by dokonce jejich činnost mohla mít úplně protikladné důsledky, než kterých si přejí dosáhnout.
Takže: finské volby vyhráli sociální demokraté. K rozštěpení nacionalistické strany pouze tolik, že se ve skutečnosti od radikální většiny naopak oddělila umírněná menšina, a stalo se tomu nikoliv při sestavování vlády, ale až v roce 2017 po stranickém sjezdu (podrobněji viz zde). Úspěch nacionalistických radikálů v letošních jarních volbách je ale faktem. Naproti tomu Modrá budoucnost, která se od nich odštěpila jako formace umírněnější, nezískala v jarních volbách ani jeden mandát.
Od kritiky jiných k sebekritice: prognóza výsledků voleb ve Finsku se mi v článku, na který odkazuji, nepovedla úplně stoprocentně. Platí sice teze o tom, že všechno je relativní, i teze o sociálnědemokratickém revivalu. Sociální demokraté v porovnání s volbami minulými posílili o pouhých 1,2 procentního bodu. To znamená, že budou mít v jednokomorovém dvousetčlenném parlamentu o šest křesel více než dříve, tedy čtyřicet. Je to o dost méně, než se předpokládalo podle dlouhodobě prováděných průzkumů. Přes faktum vítězství je to pro finskou sociální demokracii druhý nejhorší volební výsledek všech dob.
Konal se také předpovězený nárůst u ekologického Zeleného svazu (nakonec o pět křesel) a u Levicového svazu (o křesla čtyři), jehož předsedkyně Li Andersson dostala v celém Finsku druhý největší počet hlasů ze všech kandidátů. V parlamentu též nově zasedne jeden zástupce občanského hnutí prosazujícího tržní liberalismus a přímou i elektronickou demokracii (Liike Nyt). S jednou jedinou výjimkou si v podstatě všechny zavedené strany mohou gratulovat: buď posílily, nebo zůstaly na svém (to v případě křesťanských demokratů nebo strany švédskojazyčné menšiny). Onou výjimkou je centristický Finský střed, který nakonec přišel dokonce o osmnáct poslaneckých míst. Ve volbách před čtyřmi roky byl nejsilnější, nyní ale skončil až na čtvrtém místě a lze jej označit za hlavního poraženého. Jeho předseda Juha Sipilä, v minulé vládě rovněž premiér[1], již oznámil, že na podzim odstoupí ze své předsednické funkce.
V nové sněmovně, jejíž průměrný věk bude 46 let, zasedne 83 poslanců nových a 117 dřívějších. Z nich bude 92 žen – byl tedy překonán dosavadní rekord z roku 2011, kdy jich bylo zvoleno 85. Z dvaceti poslanců Zeleného svazu, který volby vyhrál v hlavním městě Helsinkách, budou muži pouze tři – možná i proto, že jej také přibližně ze 70 % volí především ženy. Raritou těchto voleb je rovněž to, že ani jedna strana v nich nezískala více než 20 % hlasů, což se nikdy dříve nestalo. Volební účast byla 72 %, o necelé dva procentní body více než minule. Zajímavé je, že z 3 065 287 celkových hlasů byla více než polovina odevzdána předem, tj. poštou, jak to umožňuje volební zákon (více o něm viz zde).
Praví Finové
Předpověď se mi nejvíce nepovedla u protiunijní a protiimigrační strany, které se česká média včetně veřejnoprávních rozhodla říkat „Strana Finů“. Anglickojazyčný název strany, „The Finns Party“, je volen tak, aby Anglosasům navozoval obyčejné Finy – to však v ostatních cizích jazycích nemusí fungovat. Její název ve finštině, Perussuomalaiset, znamená něco jako Praví Finové. A tento název je stále stejný a nikdy se doposud nezměnil (jak lze občas v médiích číst).
Dlouhou dobu se zdálo, že se výsledek Pravých Finů bude pohybovat na úrovni přes 10 %, tedy že vzhledem k volbám z roku 2015 výrazně oslabí. Až průzkumy v době posledních týdnů před volbami začaly straně přisuzovat více, a to okolo 15 %. Nakonec se Praví Finové se 17,5 % umístili jako druhá strana v pořadí a budou mít o pouhý jeden mandát méně než vítěz voleb. Získali dokonce o jedno křeslo více než ve volbách před čtyřmi lety. Hovořit o nich jako o neoficiálním, nepsaném či faktickém vítězi – jak se zjevně pokouší Respekt – je pak ale případné pouze z hlediska toho, co se očekávalo, nikoliv z hlediska dlouhodobého trendu; v tom případě by spíše za nepsané vítěze mohly být označeny Zelený a Levicový svaz.
Ve zmíněném článku[2] jsme psali o vnitřním rozkolu Pravých Finů na frakci radikální a umírněnou a jejich odchodu z vlády z roku 2017. Svou roli pak zajisté sehrálo i to, že poslední dva roky byla strana v opozici, čímž se jí letos podařilo – znovu – přitáhnout protestní hlasy lidí, kteří, jak ukazovaly průzkumy veřejného mínění, původně v předchozích měsících dlouho chtěli volit buď sociální demokraty, nebo centristy, nebo konzervativně-liberální Národní koalici. Psali jsme také o tom, že antiestablishmentové uskupení Pravých Finů nelze mechanicky srovnávat s podobnými uskupeními ze zbytku Evropy. Nyní je ale třeba dodat, že pod současným předsedou Jussim Halla-Ahem Praví Finové klasický antiimigrantský profil již mají – jak ukázala volební kampaň. V tom je jejich vývoj paralelní s Okamurovým Úsvitem přímé demokracie, který na počátku býval jen uskupením obecných referend či psychologických testů pro politiky a jejich trestní odpovědnost – aby se jeho SPD rovněž změnila na klasickou lepennovskou, wildersovskou či haiderovskou stranu. Podobně se v ryze antiestablishmentové straně Miroslava Sládka z počátku 90. let minulého století později objevily protiromské, protiněmecké i protižidovské tóny.
Zdá se, že zmíněný posun k antiimigrantství je především zásluhou předsedy Halla-aha, který ze všech kandidátů ve Finsku vůbec obdržel největší počet hlasů. Tento politik má za sebou velmi barvitou kariéru: dříve býval mj. číšníkem, ale také studentem ruštiny a učitelem staroslověnštiny na Helsinské univerzitě, z níž napsal disertační práci s velmi pozitivním závěrečným hodnocením. Ač s Pravými Finy nyní nikdo do vládní koalice nechce, již třetí období budou v parlamentu významnou silou a v podstatě tak budou blokovat téměř pětinu křesel. Existence této silné strany se tak v zemi stává konstantou v mnohem větší míře než v případě její předchůdkyně, Strany finského venkova, která nikdy nedosahovala na víc než osmnáct parlamentních mandátů ze dvou set.
Nová vláda a její prohlášení
Respekt informoval o snahách vytvořit středolevicovou koalici ještě v době, kdy bylo otevřeno více možností – například komentář Českého rozhlasu původně hovořil o úplně jiné vládní sestavě. Všechny úvahy ale byly v té době v podstatě jen věštěním z křišťálové koule, neboť se o skutečném budoucím uspořádání finské vlády ještě nic nevědělo. Předseda vítězných sociálních demokratů Antti Rinne, který vedl povolební jednání, nejprve rozeslal poslaneckým klubům všech, tj. devíti stran zastoupených ve sněmovně programové otázky, na které si vyžádal odpovědět do odpoledne dne vappu, tedy prvního máje, oblíbeného finského svátku studentů, připomínání tradic dělnického hnutí a především jara, které na severu začíná později. Rinne původně nevyloučil ani Pravé Finy, kteří se ovšem domnívali, že mimo hru předem jsou. Teprve po obdržení odpovědí začal na základě jejich obsahu začal vybírat příhodné koaliční partnery; mj. kdokoliv s přístupem k internetu si zaslané odpovědi všech stran mohl přečíst, neboť byly ve formátu pdf umístěny na stránky finského úřadu vlády.
Nyní je již jisté, že bude platit verze Respektu. Vláda byla sestavena z pěti stran: sociální demokracie, ve volbách vlastně jediného poraženého, agrárního centristického Finského středu, Zeleného svazu, Levicového svazu a Švédské lidové strany. Z devetenáctičlenné Rinneho vlády – v níž je jedenáct žen, tj. většina – jmenujme alespoň ministra zahraničí Pekku Haavista za Zelený svaz, jenž v minulosti dvakrát kandidoval na finského prezidenta,[3],[4],[5] zatímco Li Andersson z Levicového svazu bude ministryní školství. V opozici zůstanou Praví Finové, křesťanští demokraté, Liike Nyt a pravicová Národní koalice, které se mezitím zase podařilo se třemi mandáty ve Finsku vyhrát evropské volby. Finskou eurokomisařkou se ale má stát sociální demokratka Jutta Urpilainen, kterou roku 2014 na postu stranické předsedkyně nahradil Rinne – a mnozí spolustraníci si dodnes nemyslí, že se to tehdy obešlo bez jeho příliš ostrých loktů.
Vládní prohlášení má název „INKLUZÍVNÍ A SCHOPNÉ FINSKO – sociálně, hospodářsky a ekologicky udržitelná společnost“ – které by mělo být dosaženo do roku 2030. Jeho výrazně zkrácená verze (necelé 1,5 stránky – verze plná má stránek 214) je zakončena konstatováním, že severský stát blahobytu společně se zodpovědným a klesajícím využíváním přírodních zdrojů je pro společnost vzorem, který do budoucna Finsku zaručí konkurenceschopnost. Jako hrozby i šance je hned úvodem vyjmenováno pět oblastí, a to v tomto pořadí: změna klimatu, globalizace, urbanizace, zvyšování věku obyvatelstva a technologický rozvoj. Uhlíkově neutrálním se Finsko chce stát již do roku 2035. V prohlášení se zmiňuje význam silného veřejného sektoru, funkčních sociálních a zdravotních služeb, výzkumu a především vzdělání – v jeho případě dokonce na vícero místech tak krátkého textu. Povinná školní docházka má být prodloužena do osmnáctého roku věku a vysokoškolský sektor dostane ročně navíc 60 milionů eur. Cílem nové vlády je navýšit zaměstnanost a v pěti a půl milionovém Finsku vytvořit šedesát tisíc pracovních míst, ale i udržet ekonomický růst a zvýšit produktivitu práce. Vedle pozornosti na péči o seniory má být rovněž odstraněna diskriminace mladých lidí; v prohlášení se píše o podpoře rodin pro péči o děti s rovnou účastí obou rodičů.
Vzhledem k tomu, že ve vládě bude strana zastupující švédskojazyčnou menšinu, je věnována zvláštní pozornost jazykovým právům finských Švédů. Doposud se ve Finsku povinně maturovalo pouze z jazyka mateřského, do budoucna má ale dojít k zavedení zkoušky i z druhého úředního jazyka země, tj. ze švédštiny pro Finy a z finštiny pro příslušníky menšiny. Stran tohoto opatření lze určitě očekávat přinejmenším rozsáhlé diskuze.
Filozofický traktát?
Je zajímavé, že vládní prohlášení má i určité rysy filozofického traktátu, a to v bodě konstatování, že v sociálně, hospodářsky a ekologicky udržitelném Finsku bude pečováno o ekonomiku kvůli lidem – a nikoliv naopak. Kolik členů současné české vládní garnitury by napadlo, že hospodářství je tu pro člověka, nikoliv člověk pro hospodářství? Karla Havlíčka, ministra průmyslu a obchodu, i jeho podřízené každopádně ekonomika potřebuje šestnáct hodin denně včetně víkendů – neumím si ale moc představit, že by při podobném pracovním tempu někdo z Havlíčkova týmu mohl někdy plodů české ekonomiky nějak sám pro sebe smysluplně využít. Jako když jeden můj bývalý spolužák, nyní lékař, na třídním srazu říkal, že si na novém pracovním místě v nemocnici za poslední rok na přesčasech vydělal hodně peněz – ale že měl při tom tak málo volna, že je neměl kdy utratit. Je na světě práce pro člověka, nebo člověk pro práci?
[1] https://www.pritomnost.cz/2017/06/25/oligarcha-podobny-babisovi-vladne-finsku/
[2] https://www.pritomnost.cz/2019/04/05/socialnedemokraticky-revival/
[3] https://www.pritomnost.cz/2017/06/04/severska-prezidentska-detektivka/
[4] https://www.pritomnost.cz/2018/01/11/zvolime-jako-finove/
[5] https://www.pritomnost.cz/2018/02/02/komu-mohou-zavidet-zeman-i-putin/
publikováno: 15. 8. 2019
