Příslušníci orgánů činných v trestním řízení jsou ochotni sloužit jakémukoli režimu a poslušně splnit jakýkoli rozkaz. Tahle zkušenost by neměla upadnout v zapomenutí.

Hlavní rozdíl mezi obyvateli nekomunistických a postkomunistických zemí tkví ve zkušenosti, že k tomu, aby se člověk ocitl ve vězení, není třeba žádný důvod. Při likvidaci právního systému komunisty v roce 1948 přikládali ruku k dílu odborníci vystudovaní za 1. republiky, někdy dokonce za Rakouska-Uherska. Přechod od bezpráví k právnímu státu spočíval na bedrech lidí vystudovaných v době třídní spravedlnosti a přítomnost podle toho vypadá.

Pouze stát disponuje prostředky umožňujícími trestat a trest vymáhat. Justice není myslitelná bez spolupráce s mocí, protože pouze moc disponuje dostatečnými prostředky, aby dodržování zákonů vynutila. V případě státu autoritativního nebo totalitního se justice proměňuje v nástroj teroru. Tam, kde vládnou mafie, sice panuje klid a kriminalita klesá, žel proti právu silnějšího není odvolání. Stát, který nerespektuje vlastní zákony, považuji za horší než stát, který přijatelné zákony postrádá. Dobré, ale nevymahatelné zákony nejsou k ničemu. Stalinova ústava byla podle znalců na slovo vzatých jedna z nejlepších na světě, ale život pod Stalinem byl horší než v dobách samoděržaví.

Přesto je lepší svěřit monopol násilí špatně fungujícímu státu, než ho ponechat v rukách silnějšího. Život v zemi, kde si moc může dělat, co se jí zlíbí a v zemi, kdo moc musí alespoň formálně brát ohled na veřejné mínění a poskytovat obžalovanému možnost se domáhat určitých, předem definovaných práv, jsou podstatně odlišné.

Ať se nám to líbí či nikoli, musíme se smířit s tím, že zákony, jako každý lidský výtvor, nemohou být dokonalé. Z toho logicky vyplývá, že zločinci vždy budou napřed před zákonodárci. Nelze se chránit před zločiny, které ještě nebyly ani vymyšleny, natož spáchány. S tím, že řada zločinců trestu unikne, se zkrátka nedá nic dělat. Zločinci budou i v budoucnu využívat skulin v paragrafech, aby unikli trestu a jejich obhájci používat všechny prostředky, aby dosáhli osvobozujícího rozsudku. Jedinou užitečnou věc, kterou lze z tohoto nepříjemného konstatování vytěžit, je zjištění, že právníci nedokáží zohlednit žebříček lidských kvalit. Průměrní kličkovat mezi paragrafy neumějí, podprůměrní tento fakt zneužívají, nadprůměrní by se propadli studem, kdyby nedokonalost zákona zneužili ve svůj prospěch. Justice postrádá prostředky, jak potrestat člověka zneužívajícího mezery v zákonech, věc, kterou bez potíží pozná i člověk bez právnického titulu. Což je mimochodem hlavní důvod proč dávat jistým jednotlivcům přednost před jistými kolektivy. Což, domyšleno do konce, ukazuje neslučitelnost etiky kolektivistické s etikou individualistickou. Jediná věc, která není v pořádku, jsou zločinci přistižení při činu, kteří unikli rozsudku díky dlouhým prstům a velkým penězům.

Státní zájem, veřejné blaho, národní bezpečnost nebo společenský smír jsou pojmy, jimiž lze ospravedlnit jakýkoli zločin. Dnes je hlavním kritériem při posuzování trestných činů „společenská škodlivost“. V praxi to znamená, že zločiny spáchané v jednom režimu nejsou stíhány režimem následujícím, protože jejich společenská škodlivost je nulová. Ten, kdo škodil pod ochranou zákona, není potrestán jen proto, že ztratil příležitost ve své bohulibé činnosti pokračovat. Rozsudky vynesené pod záštitou „společenské škodlivosti“ v podstatě znamenají, že klid ve společnosti je vyšší hodnota než spravedlnost, což je vysoce užitečná informace, které je dobré přizpůsobit svůj postoj ke státním institucím.

Zaklínání míněním většiny je nedílnou součástí oficiálního diskursu. Kdyby platilo, že většina stanovuje normu, znamenalo by to, že když začne většina hajlovat, stává se hajlování správným. Kdyby souhlas většiny byl zárukou správných řešení, pak by v letech 1942–1945 bylo správným dokonce i „konečné řešení židovské otázky“. Kdyby jakákoli většina byla za všech okolností nadřazena jednotlivci, bylo by legitimní pronásledovat a trestat disidenty. Také členství v zločinné politické straně by se bez spravedlnosti vyšší než justice proměnilo v pouhý omyl, za nějž ho její bývalí členové vydávají. Kdyby zrušení trestu smrti záviselo na souhlasu nadpoloviční většiny, nebyl by nikde zrušen. Ve všech režimech jsou totiž zákony pouhým kompromisem mezi zákonodárci a proměnlivým veřejným míněním.

Idea spravedlnosti přesto existuje, třebaže se doposud nepodařilo zjistit, odkud vlastně pochází. Určité náznaky smyslu pro spravedlnost byly pozorovány i u zvířat, ale vyčerpávající a obecně přijatelná odpověď možná nikdy nepřijde.

Soudní lidé se sice objevili už na úsvitu dějin, dodnes však tvoří pouze výjimku potvrzující pravidlo. Podařilo se experimentálně prokázat, že kvůli spravedlnosti jsou někteří lidé schopni se vzdát materiálního zisku.

Spravedlnost se bez pomoci orgánů činných v trestním řízení obejde, justice nikoli. Justice musí být slepá, spravedlnost musí být vidoucí. Justice nemá nejmenší šanci dosáhnout přesnosti morálního soudu. Jen člověk s neotupeným smyslem pro spravedlnost je schopen rozpoznat i zločince, který zákon neporušil. A vadí mu to, třebaže s tím nemůže nic dělat. Pouze chladně uvažující jednotlivec dokáže rozpoznat, kdy je nutné zákon naopak porušit, aby bylo učiněno spravedlnosti zadost. Podobně jako onen bezejmenný soukromý detektiv v knize Dashiella Hammetta Rudá žeň, který byl přes vlastní znechucení nucen poštvat proti sobě dva gangy, aby byl znovunastolen původní nedokonalý řád. Jednotlivec dokáže cosi, co žádná instituce nedokáže pouze proto, že je institucí. Lidé, kteří se nedali připravit o smysl pro spravedlnost, však nejsou zcela bezmocní. K dispozici mají morální odsudek, exkomunikaci, bojkot, opovržení, posměch a ostentativní nezájem. Kdyby se jich našel dostatečný počet, mohli by v demokracii dokonce zvrátit i výsledek voleb. Pozorovatel, na jehož názor není brán zřetel, není povinen respektovat promlčení, amnestie ani zásadu presumpce neviny. On sám ve svém nitru rozhoduje, komu odpustit, koho pouze tolerovat a kým opovrhovat, třebaže pachatele není možné dle platných zákonů potrestat. Popravdě řečeno, opravdu spravedliví lidé protestují jen pro klid vlastního svědomí a neočekávají, že na jejich slova jednoho krásného dne dojde. Pouze jakési tajemné cosi jim brání splynout s pasivním nebo souhlasně hýkajícím stádem.

Pro případy, kdy justice není schopná potrestat čin nebo je sama příčinou nespravedlnosti, byl vynalezen institut milosti – dvousečný nástroj, který může v rukách bytostí ušlechtilých zjednat alespoň částečnou nápravu křivd. Bohužel v rukách lidí podřadných je milost spolehlivým nástrojem k likvidaci důvěry v justici, bez níž tato instituce nemůže fungovat ani ve své přízemně nedokonalé podobě.

publikováno: 27. 9. 2019