Čtvrtek. Kdyby to byl pátek, třeba třináctého, pochopila bych to. Jenže byl čtvrtek.
Celý den přenos z Poslanecké sněmovny. Debata o ústavní žalobě. Poslech k uzoufání. A přece pořád a pořád čekám, ozve-li se alespoň náznak, záchvěv něčeho, co by mohlo debatu připomínat. Jsem na straně těch, kteří si velice přejí vykolíkovat přesně politický ring, v němž je a bude dovoleno politikům současným i budoucím měřit svaly. Zvláště ty v šedé kůře mozkové. Tuším ta zákoutí, tu touhu po satisfakci, jíž by se při určitém rozhodnutí Ústavního soudu vybrané straně dostalo. Osolený chléb chutná přece o tolik lépe! Ale především jde o ten chléb, že. Jenže debaty se nedočkám. Nerozebírá se věc sama, podstata problému, nehledají se různá, jiná, zajímavá, nečekaná řešení, ani náz
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 28. 9. 2019
