„Žijeme dnes uboze,“ pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, ale už desetiletí před devětaosmdesátým ukazoval, čím vším dnešní člověk upadá pod úroveň předků, co všechno si o sobě a svém pokroku nalhává, jak degeneruje pohodlností, snadností rajzování po globu, jak pitomí zestejněním. Vůbec nebyl první, kdo začal vážně mluvit o tom, že se lidstvo ničením svého prostředí nejen poškozuje, ale úplně ničí. Jádrem Machovcova burcujícího svědectví o zániku nebyla „ekologická ideologie“, ale zkušenost civilizačních ztrát a vnitřní zkušenost – citlivost duchovní bytosti k utrpení všeho živého a smutek nad ničením krásných fenoménů směnou za užitečné. Civilizační ztráty a zisky – to, kde je vidíte – rozhodují, jestli jste rozežraný blbec, nebo bytost ušlechtilejší. Radkin