23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku.
23. září: Kritikové hodnotí projev jako afektovaný, extremistický, totalitní, paranoidní, divadelní, alarmistický, panický, agresivní, polarizující, nedospělý, opovážlivý, záškolácký, nebezpečný, škodlivý. Zkrátka a dobře, summity jsou od toho, aby na nich promlouvali uspávači hadů, a na Gretino horování není lidstvo připraveno.
„Neměla bych tu stát.“ Z emociální exploze klíčí dva druhy reakcí: světoví vůdci blahosklonně pokyvují a ze zdvořilosti tleskají (negativní zpráva), z konzervativních think-tanků (à la Institut Václava Klause) se ozývá uraženě hysterický vřískot (pozitivní zpráva).
Reaguje Trump, ačkoli se jej nikdo na nic neptal.
Reaguje francouzská vláda. Macron taktně pomlčí o bilanci největších znečišťovatelů – Shellu, Exxon-Mobilu, Chevronu, Gazpromu a dalších (dohromady dvacet firem produkuje více než třetinu všech emisí skleníkových plynů na planetě) – a hbitě ukáže prstem na hlavního strůjce problémů – Polsko. Ať mladí jezdí demonstrovat do Polska, prohlásí.
Ministr školství Jean-Michel Blanquer přirovná Francii k „lokomotivě“ proti globálnímu oteplování. (Ještěže lokomotivy už dnes nejezdí na uhlí.)
Co se nám vládci světa metaforou stroje, který udává tempo, snaží naznačit?
„Všude jsou jen stroje,“ říkají Deleuze a Guattari.
Stroj je spouštěn touhou, touha nutí člověka zapojit se do stroje. Touha působí na materiální svět a je spletená s politikou. Touha mas vyvolala běsy ve dvacátém století a přivedla k moci Mussoliniho a Hitlera.
Abychom dovedli popsat fungování kapitalismu-stroje, musíme analyzovat touhu lidí. Touha je něco víc než pouhé nutkání. Není vyvolaná nedostatkem, neváže se k žádnému objektu ani subjektu, v touze není žádná finalita. Je to nevědomá, živá, produktivní energie. V kapitalismu je touha osvobozena, aby byla hned vzápětí zkrocena novou represí. Systém uvolňuje průchod touze a současně ji chce usměrňovat, protože vidí její revoluční potenciál.
„Vaše prázdná slova mi ukradla sny a dětství.“ Sny jsou produktem touhy, která proudí a modeluje řečiště každodenního života v kapitalismu. V Česku sníme o západních mzdách, o postavených dálnicích, o low-cost mobilitě do přímořských letovisek. Technooptimisticky sníme o odstranění státní byrokracie a digitalizaci. Sníme o tom, abychom nemuseli snít. Stroj produkující touhu se nezastavuje, ale kapitalismus jako továrna na sny hlásí ztráty. Může za to Greta Thunbergová.
„Jediné, o čem dokážete mluvit, jsou peníze a pohádky o věčném ekonomickém růstu.“ Zvyšování mezd a zlepšování kvality života jsou skutečností, píšou Deleuze a Guattari, ovšem skutečností, která je jen reprodukcí vnitřních limitů kapitalismu. Kapitalismus se definuje krutostí a terorem, a tato krutost a tento teror se jmenují Růst. Klimatické hnutí, které apeluje na činnost vlád, nehlásá žádné nové náboženství, ba naopak hereticky shazuje božstvo Růstu. Hesla studentů na akcích Fridays for Future („Na mrtvé planetě nebude žádná ekonomika/ekonomický růst/pracovní místa“ – dosaďte si dle libosti) se dotýkají samotných hranic racionality kapitalistického stroje, racionality, která je svou podstatou patologická.
„Jak si dovolujete neustále odvracet zrak!“ Vůči antihrdince Gretě kapitalismus mobilizuje své policejní síly. Ty se pokoušejí vyslídit „zájem“, který stojí za Gretou, snaží se psychologizovat její pohnutky, rudokošilatými metaforami se snaží pojmenovat deviaci, která odporuje jejich ideálu hodného děcka nebo dobrého dělníka. Hierarchie kapitalistické továrny je jasně daná: tak jako v nukleární rodině děti soustředí svou touhu na předmět lásky (na matku), ale jsou nuceni uposlechnout Zákon (ztělesněný otcem), upadá toužící subjekt do mnoha dalších modů poslušnosti – poslouchej šéfa!, poslouchej paní učitelku!, poslouchej vládu!, podvol se imperativu ekonomického růstu!
Touhu samozřejmě nejde odmítnout, nejde přestat toužit nebo obrátit směr dějin tak, aby toužící stroje nasměrovaly svůj pohyb k jedinému cíli – záchraně života na planetě. Přestože je takový totalitarismus bubákem, který s oblibou vyvolávají k smrti vyděšení obránci „starého dobrého světa“, ve skutečnosti neexistuje žádný efektivní represivní nástroj, který by vynucoval „nový špatný svět“. Podstatné je, že ať už chtějí poukazem na hrozbu „nových totalit“ docílit čehokoli, vyprávějí příběh o zrodu totalitních režimů od začátku úplně špatně. Není pravda, že k velkým tragédiím v dějinách došlo proto, že v politice rozum nahradily emoce, vášně a hysterie (ty tam existovaly vždy). Italský fašismus a německý nacismus nebyl masám vnucen, nikdo je neoklamal, nezneužil jejich instinktů. Masy si zcela voluntaristicky fašismus přály.
„Mladí lidé začínají chápat vaši zradu.“ Orgány dohlížející na pořádek v kapitalistické továrně vystopovaly linii úniku a snaží se jí ucpat. Budou volat po uměřenosti, odmítat extrémismus (a opět: je-li něco extrémní, pak je to racionalita kapitalismu samou svou podstatou – tak jakápak uměřenost?!) a s ještě větší vervou připisovat postoje aktivistů jejich údajné duševní malomocnosti (protože nač hledat zdroj obav z budoucnosti ve statistikách potvrzujících oteplování planety, když můžeme využít institutu konvenční psychiatrie, která nám vše polopaticky vysvětlí?!).
„Svět se probouzí.“ Musíme si uvědomit, co pro kapitalismus znamená ztráta toužícího subjektu, co znamená revolta založená na odmítání stále nových nákupů zboží, oblečení, drahých dovolených, aut, hypoték – tedy celé série životních rozhodnutí, jejichž výsledný dopad nespočívá v ničem jiném než v přemýšlení o další metě. Je-li heslem dnešních bojů nikoli „systéme, reformuj se!“, nýbrž „přestaňme snít!“, pak tento aktivismus nemá v naší historii srovnání. Dospělí tomu budou říkat třeba generační teror a obávat se přitom o svoji důstojnost. Politici se budou snažit „nalézt kompromis“. Kapitalistická továrna bude vypouštět další miliardy tun emisí a u toho vyřvávat „trh to vyřeší!“ a „ať žije svoboda!“. Při vědomí hroutících se ekosystémů a masového vymírání rostlinných a živočišných druhů mám taky jeden sen: ať v nás šok z jednoho mezigeneračního výboje Grety Thunbergové zůstane co nejdéle a přirozeně se promítne do našich životů. Obklopen skepticismem politiků s jejich tendencí problémy bagatelizovat ale vnímám, že myslet mimo systém zkrátka nestačí. Je třeba přestat snít.
publikováno: 14. 10. 2019
