Divadlo má s dalšími věcmi udržovat jakousi kontinuitu duchovního života země a tím znovu a znovu oživovat, obnovovat a kultivovat samotnou identitu národního společenství. To samozřejmě neplatí jenom o divadle, to platí i o filmu, výtvarném umění a o dalších uměleckých žánrech. Společnost se skrz tyto žánry, byť třeba menšinové, stává skutečně sama sebou, jsou to nástroje její sebereflexe a sebeosvobozování. A ty menšiny, které tím žijí, možná budou jednou určovat osud většin, nebo jim aspoň nastaví jakási měřítka, dodají impulzy, uvedou cosi do pohybu. Ale především jsou to nástroje jakéhosi sebeuvědomění celé společnosti. *** Divadlo podle Havla, Praha 2012.