Cítím se jako poslední z Mohykánů. Pokud vím, jsem ojedinělým příkladem žijícího člena rodiny, která sloužila přes čtyři generace svobodnému českému a československému lidu. Můj pradědeček Adolf založil Lidové noviny, byl prvním ministrem obchodu mladého Československa. Dědeček Jaroslav k tomu přidal vydávání Přítomnosti, byl ministrem školství a pak spravedlnosti, poslal Karla Franka na šibenici. Otec Jan byl poslancem, po roce 1948 spoluzaložil s Pavlem Tigridem československý stůl rozhlasové stanice Svobodné Evropy v Mnichově. Já mám za sebou politikaření v roli zastupitele MČP1. Nyní pokračuji po dědečkovi ve vydávání; založil jsem pár nadací, které, jak myslím, dělají dobrou práci pro občany.

Ferdinand Peroutka, se kterým jsem pravidelně obědval (vždy si objednal knedlíky s vajíčkem a Plzeň), Pavel Tigrid a ostatní členové československé elity v exilu byli mými „strýčky“. Díky nim jsem poznal to, co nám stále chybí: hluboký patriotismus, hrdost a promýšlení tématu co je, a co není demokracie. Byli to lidé, kteří každou denní hodinou, každou částí své duše, žili jen a jen pro jednu věc: návrat svobody do naší země. Někteří se toho dožili, někteří zas ne.

Nyní k tomu 17. listopadu. Většina se shoduje v tom, že došlo k cinkání klíčů na náměstích a pak se šlo domů. Posléze pomalu započal proces k dosažení „plné“ demokracie. Podle TGM nelze takový proces docílit dřív než za padesát let.

K té tzv. revoluci jsme přišli jako děti vtažené do velké a vzrušující události. Do jisté míry, disidentská komunita vč. lidí jako Václav Havel, Ferdinand Peroutka, Pavel Tigrid a můj otec Jan tu událost možná urychlili, ale v zásadě se jednalo o čin dvou mužů. Ten první zvolil taktiku tvorby fiktivní iniciativy „Star Wars“, podpořenou silnou propagandou. Ten druhý si uvědomil, že takovému tlaku se nedá dlouhodobě čelit, zvlášť v rámci světa, který se radikálně zmenšoval. To, že mohu dnes tyto řádky psát, je převážně jejich zásluha. Cinkání na náměstích byla jen iluzorní třešnička na dortu, která musela dříve či později přijít.

17. listopadu 1989 se neudála žádná velká revoluce. Přišla sice svoboda, což je obrovská změna, ale od svobody ke skutečné demokracii je to hodně daleko. Chce to těch 50 let. Chce to nejen, aby komunisté vymřeli, ale aby jejich nástupce, kteří stejně jako oni ohýbají morálku při prosazování nacionalistických a populistických myšlenek, se nedostali k moci. Bohužel, stále je volí nemalý počet z nás. To zlo z minulosti stále sedí s námi u jídelního stolu. Nemáme rozum ani kuráž říct jim, aby tam neseděli.

Nicméně, pomalu se ozdravujeme. Zvykáme si na naši novou polohu. Na rozdíl od těch předchozích, máme dnes poměrně benevolentního vzdáleného vladaře, který nám dovoluje si pohrát na vlastním písečku. To dovedeme. Do dalších dvaceti let dosáhneme tu první příčku. Proti nám (všem) pracuje proces celosvětové globalizace a technologické stupidifikace lidstva. Jenže nás je méně, než je občanů Londýna. Patříme k sobě. V srdci si rozumíme, i když naší vrcholní představitelé nás neustále rozdělují.

Vidím to dobře. Pokud si to sami nezkazíme, do té masarykovské padesátky se nám to podaří.

publikováno: 14. 11. 2019