Trvalo staletí, než začalo být tvrzení, že není otázky, která by nemohla být položena, obecně přijímáno. Autority disponující právem zabíjet, exkomunikovat, zatracovat a diktovat se podařilo z Evropy vypudit. Ještě v roce 1977 byl dotaz, co vlastně stojí v té Chartě, o níž psalo i Rudé právo, dostatečným důvodem ke ztrátě zaměstnání.

Formulovat otázky je činnost náročná, ale záslužná. Některé velmi prosté otázky vedly k objevům, které změnily popis světa. Dnes už naštěstí tazatel neriskuje dokonce ani kariéru. Nicméně poctivost velí připustit i existenci nejen otázek dosud nezodpovězených, ale také otázek, na něž možná nebude nalezena odpověď nikdy. Do této kategorie spadá kupříkladu hypotéza boha nebo hypotéza svobodné volby. Ověřování hypotéz se může proměnit ve vzrušující, nebo alespoň neškodnou náplň života. Také je vhodné naučit se odlišovat relevantnost otázek v místech jejich působení. Ptát se ve Florencii 15. století, kdy odlétá letadlo do Benátek, by asi valný smysl nemělo, třebaže létací stroje se už rodily v Leonardově mocné představivosti. Také záhada tvaru země už byla před nějakou dobou logickým způsobem vyřešena – nicméně podle dostupných informací tvorů přesvědčených o její placatosti opět přibývá, protože nesouhlas s většinovým názorem už není trestán ani posměchem.

Když je položena otázka, nejedná-li se o otázku řečnickou, je vhodné zapátrat po odpovědi. Odpovědi se dělí na ověřitelné, neověřitelné, vyhýbavé, zavádějící, dávající smysl, postrádající smysl, spekulativní a mnohé další. Některé odpovědi mají vliv na naše pozemské fungování, jiné nikoli. Kupříkladu popis vesmíru od big bangu až po dnešek je skvostnou ukázku lidské vynalézavosti, koherentnosti, systematičnosti, trpělivosti, představivosti a intelektuální odvahy, ale znalost toho, co vlastně onu obtížně představitelnou singularitu uvedlo do tak bouřlivého pohybu trvajícího údajně 13,82 miliard let, má na náš každodenní život nulový vliv. Jestliže se to někdy dozvíme, tím lépe, když ne, nic to na našem pozemském pinožení nezmění.

Otázka, kdy začíná život, je pěkná a také pěkně složitá. Jistě bude vzrušující sledovat, jak se budou odpovědi dále vyvíjet podle toho, jak se bude měnit, upřesňovat a rozšiřovat současné chápání života. Astrofyzici, biologové, filosofové, spisovatelé a zástupci mnoha dalších vědních oborů se už nemohou dočkat, až se najde ve vesmíru život i na jiné planetě, aby ho mohli porovnat s tím místním.

Naštěstí problém potratů s těmito otázkami nikterak nesouvisí. Odstranění nežádoucího plodu bezpochyby usmrcením je. Z dokumentů vysvítá, že potraty se provozovaly už ve starověkém Egyptě a od té doby pokračují nepřetržitě dodnes. Patrně neexistuje společenství, kde by k nim v různé míře nedocházelo. Nezabránily jim ani představy posmrtného života, natož tresty. Potrat je tudíž třeba brát jako fakt, nikoli jako něco, co lze vymýtit. Na vybranou máme pouze mezi legalizací, nebo zákazem.

Je opravdu smutné, že k potratům dochází ještě 60 let po příchodu hormonální antikoncepce na trh. Možná se tu a tam vyskytne žena dostatečně úchylná, aby nalézala v potratu jakési zvrhlé potěšení, ale v drtivé většině zbývajících případů se jedná o zkušenost silně nepříjemnou a poznamenávající. To je však jiná otázka, jiný problém, jiná záležitost. Příliš košatá, aby bylo možné se jí zde věnovat.

Pro rozhodnutí, zda potraty povolit nebo zakázat není určující, kdy život začíná. Jediná relevantní otázka v tomto kontextu zní: co způsobuje větší utrpení? Zákaz, nebo legalizace? V potaz je vhodné brát nejen utrpení fyzické, ale také psychické. Co je menší zlo? Ohrožený, případně zpackaný život matky a obtížný život odložených, nežádoucích a nemilovaných dětí, nebo šetrné přerušení jedné potencionální možnosti, která ještě není nadána vlastním vědomím? K samovolným potratům dochází neustále. Jaký je rozdíl, jestli život ukončí příroda, nebo školená ruka lékaře? Život je naštěstí pouze úctyhodný, nedotknutelný není. Posvátná byla pouze nesmrtelná duše v představách inkvizitorů, kteří byli pro její záchranu ochotní poslat tělo na hranici. Kdyby život posvátný byl, nebylo by mučedníků, hrdinů, kteří se obětovali ve prospěch celku, ani vojáků padlých za vlast. Specializovaná komanda, jejichž úkolem je odstranění všelikých Usámů bin Ládinů a jiných Bagdádí nedostali rozkaz postavit teroristy před soud. Ani tajné služby se nezastaví před fyzickou likvidací, když je ve hře národní bezpečnost nebo Raison d’État.

Otázka potratů je totiž dramaticky prostá, mající pouze dvě odpovědi: ano, či ne? Vše ostatní je druhotné, vedlejší, související s jinými sférami lidského života.

Osobně jsem přesvědčen, že správná odpověď zní ano. Důvod souhlasu je ovšem důležitý. Je přijatelnější komunita, která usiluje utrpení zmírňovat, nebo komunita, jež ho odsunem do ilegality zvětšuje, i když ji k tomu nabádají autority vedené ušlechtilými úmysly? Je obtížné pochybovat o tom, že je to zákaz, co otevírá dveře ježibabám eufemisticky nazývaným „andělíčkářky“. Pro lékaře nucené a ochotné toto řemeslo pokoutně provozovat eufemistický výraz neznám.

Cena autonomie je vysoká, protože ženy i muže občas staví také před rozhodnutí, na něž neexistuje jednoznačně správná odpověď. Případů, kdy je třeba volit mezi větším a menším zlem je celá řada a netýkají se pouze interrupce. Protože mozek je patrně jediný orgán, který nebude ani v budoucnu možné transplantovat, právo disponovat vlastním tělem zahrnuje i odpovědnost za vlastní myšlení. Protože s existencí potratů je třeba se smířit, je nejméně škodlivou variantou dát ženám možnost se s touto obtížnou životní situací vypořádat s co možná nejmenšími následky i v případě, že se v ní ocitly vlastní vinou. V běžné řeči se tomu říká pochopení a soucit. Zakázat potraty znamená nevyhnutelně zapříčinit množství lidských tragédii. Hrůzy obskurních potratů a diktatura členek potratových komisí mají na svědomí dost nenapravitelných škod, traumat i obětí. Moc rád bych věděl, odkud berou právo zakazovat ti, kdo by chtěli podobná řešení opět zavádět.

publikováno: 29. 11. 2019